Cín a jeho těžba ve Slavkovském lese z pohledu archeologie[1]

 

Ladislav Holík

 

1. Archeologie a hornictví

 

            Chceme-li se zabývat osídlením historického Loketska ve středověku a raném novověku, nemůžeme pominout důležitý fenomén, který zásadním způsobem ovlivnil charakter osídlení zdejšího kraje s vesměs drsným a nepříznivým klimatem a náplň činnosti jeho obyvatel. Tímto fenoménem byla těžba nerostných surovin, kterými mimořádně oplývá právě oblast Slavkovského lesa. Zejména se to týkalo rud cínu. Oblast s výskytem ve středověku těžených rud cínu se táhne v pásu na jih a jihozápad od Lokte na Mariánskolázeňsko. Další oblast bohatou na nerostné suroviny představují Krušné hory. V této práci se zaměříme jen na jeden mikroregion a to ten nejdůležitější, který tvořil jádro cínového hornictví na Loketsku – Hornoslavkovsko-Krásenský revír.

            Problematikou středověké těžby se zabývá jedna z archeologických disciplín – montánní archeologie, která v Čechách a na Moravě zaznamenává v poslední době svůj rozvoj.[2] Intensivní archeologický zájem byl v minulosti věnován lokalitám na saské straně Krušných hor. Slavkovskému lesu posud žádný zájem ze strany montánní archeologie věnován nebyl. Během intensivní těžby ve 2. polovině 20. století se k výzkumu nabízela řada příležitostí, bez archeologického dohledu tehdy zanikala stará důlní díla ze středověku a raného novověku a výsypky překrývaly rozsáhlé archeologické terény. Podařilo se zachránit pouze některé artefakty ze zaniklých těžebních komor, které si je dnes možné prohlédnout v exposicích Sokolovského musea a Miloš Zárybnický z hornického oddělení Národního technického musea archeologickými metodami prozkoumal část území mezi Krásnem a Horním Slavkovem, jehož svrchní partie byly následně odstraněny a vše překryto haldami. V budoucnu se již v tomto regionu zřejmě nenaskytnou podobně rozsáhlé příležitosti pro montánně archeologický výzkum.

            Montánní archeologie má několik možností jak zkoumat pozůstatky po hornické činnosti, pomineme-li pro zatím výzkum sídelně historických témat, který montánní archeologii také přísluší (Nováček 1994, 158). Nejjednodušší metodou je povrchový průzkum reliktů těžby, který může být spojen se sběry či malými vrypy. Předpokladem tohoto průzkumu je neporušenost staré situace mladšími zásahy, proto je úspěšný buď u brzy opuštěných těžebních revírů nebo u revírů okrajových. Hornoslavkovsko-Krásenský revír, který je předmětem našeho zájmu, byl velmi silně exploatován do nedávných časů, je proto dost obtížné hledat v terénu stopy počátků dolování či sídlení. Je to možné spíše v okrajových částech revíru, jako je Vysoký kámen poblíž Krásna či Borový vrch u Horního Slavkova, který se jeví jako vůbec nejvhodnější lokalita pro případný archeologický výzkum. Kromě rozsáhlého obvalového pole zde nacházíme i jiné stopy těžby (štoly apod.). Na těchto a podobných lokalitách se vyskytují charakteristické antropogenní terénní tvary různých podob a druhů, které mohou mít původ primární (vzniklé při vlastní těžební práci) či sekundární (např. propady poddolovaných prostor). Karel Nováček, který se soustavně zabývá montánní archeologií, se pokusil stanovit přehledný systém pro správný popis a vyhodnocování těchto reliktů (Nováček 1993), ze kterého budu nadále vycházet. Podobné třídění tvarů a jim příslušejících termínů publikoval také Josef Večeřa, který se na základě pečlivého zaměření a rozboru stratigrafie jednotlivých reliktů pokusil o jejich chronologické zařazení (Večeřa 2004). Jeho chronologické závěry však jistě nelze přenášet na jakékoliv těžební revíry, z nichž každý byl determinován jinými (nejen) přírodními podmínkami.

            Pro správnou archeologicko-historickou interpretaci daného naleziště je třeba znát geologický profil lokality, zejména těženou surovinu. Pro hlubší poznání těžebních areálů je zapotřebí přistoupit i ke klasické archeologické destruktivní metodě. Pouze klasický výzkum může blíže osvětlit dobývací techniku, u šachet určit jejich těžební nebo jen průzkumný charakter, často doloží výrobní nebo i sídelní aktivity, nálezy hmotné kultury přispívají k rámcovému datování lokality a k osvětlení jejího sociálního prostředí. Pozoruhodných výsledků dosáhly archeologické výzkumy zaniklých těžebně-výrobně-sídelních areálů např. v Sasku (Treppenhauer – např. Schwabenicky 1984), ale i na Moravě (např. Staré Hory u Jihlavy – Hrubý 2004). S tímto spojené téma představuje výzkum hornických sídlišť a předchůdců báňských měst případně venkovského zázemí těžby, v širším regionálním záběru lze sledovat vliv těžby na kolonisaci a vytváření sídlištní sítě (Nováček 1994). Následující dvě kapitoly jsou zamýšleny pouze jako úvodní archeomontanistická sonda do problematiky mnohasetletého hornictví ve Slavkovském lese.


2. Středověké hornictví a jeho doklady v Hornoslavkovsko-Krásenském těžním revíru

 

            Oblast Slavkovského lesa je geologicky nesmírně bohatá a byla zde v průběhu věků těžena celá řada surovin (např. cín, stříbro, wolfram, uran atd.), z nichž nejdůležitější byl po celý středověk a většinu novověku cín. V Evropě se nachází velmi málo vydatných nalezišť cínu, vedle Anglie (Cornwall) jsou to především právě Krušné hory a Slavkovský les. Je proto velmi opodstatněná myšlenka, že zdejší naleziště musela mít svůj význam již v době bronzové, neboť cín je nezbytnou složkou bronzu. Rudou cínu je kasiterit – černý kovově lesklý tvrdý nerost, který bývá obsažen v greisenech (greisen je druh přeměněné horniny). Kasiterit může být získáván z primárních zdrojů, tedy klasickou těžbou, nebo ze zdrojů sekundárních – rozsypů a náplavů, kam se kasiterit dostal po zvětrání hostitelské horniny. V náplavech řek byl cín zřejmě těžen nejdříve a to metodou rýžování. V náplavech také byla cínová ruda nejčistší, již přírodními procesy zbavená příměsí. Náplavy obsahující cínovou rudu se vyskytovaly v povodí Slavkovského potoka až po Loket, v povodí řeky Teplé a řek, říček a potoků směrem jižním a jihozápadním od Lokte, okolo Čisté a Pramenů, Kynžvartu, Kladské až k Mariánským Lázním. Oblast Mariánskolázeňska, Pramenů a Čisté patřila k méně důležitým, velký význam zde mělo rýžování provozované na zdejších tocích až do 16. století. Dodnes o tom svědčí mohutné sejpy (hromady prorýžované hlušiny) kolem Pramenů. Rýžovací práce spočívaly ve skopávání břehů cínonosných potoků do vody, která odplavila jemnější materiály a na dně se nahromadila zrnka rudy. Poté, co byly vyčerpány zásoby rudy v březích potoků, byla voda rozváděna do jejich okolí umělými kanály. Vedle rýžování, zřejmě dost záhy, začali lidé s těžbou primárních ložisek. Oblast Horní Slavkov – Krásno je součástí slavkovské rulové kry, ve které se vyskytují vlastní rudná ložiska. Mezi Horním Slavkovem a Krásnem se nacházejí dva mohutné greisenové pně tvaru komolého kužele na eliptickém půdorysu – Huberův peň (východně od staré silnice z Horního Slavkova do Krásna), jehož svrchní část vystupovala na povrch a menší Schnödův peň (západně od téže silnice), jehož svrchní část byla ukryta 70 m pod povrchem. Na tyto pně se soustředily hlavně důlní práce 16. století. Dalšími významnějšími nalezišti v okolí jsou lokality Vysoký kámen (severozápadně od Krásna), který je v literatuře považován za místo nejstaršího dobývání primárních ložisek, protože zde greiseny vycházejí přímo na povrch, Koník (Klinge) západně od Krásna, Borový vrch (severozápadně od Horního Slavkova) a Čistá (Beran et al. 2001, 41-57, 237, Majer 1969, 61-65).

            Odkdy se středověcí lidé začali usazovat v těchto nehostinných místech a začali zde těžit cín je otázkou, odpověď na ni nám z části mohou přinést písemné prameny, archeologie nám prozatím nepomůže. Za nepřímý důkaz těžby se považuje zmínka o českém cínu z roku 1241 v anglické kronice Bartholomea Angelica. Český cín, jak již bylo řečeno, mohl pocházet pouze ze severozápadních Čech. Těžba cínu v okolí Krásna a Horního Slavkova je pro 13. století velmi pravděpodobná, nelze ji ale doložit přímo. První písemné zmínky z doby okolo poloviny 14. století jsou spjaty s počátky báňských měst Krásna a Horního Slavkova, která vznikla péčí šlechtických majitelů panství, pánů z Rýzmburka.

            Ve výzkumu počátků hornických měst a jejich předchůdců již archeologie poměrně pokročila a v celé Evropě dosáhla zajímavých výsledků (shrnutí Nováček 1994). Týká se to zejména zaniklých hornických sídlišť, u organismů průběžně se rozvíjejících až do dnešní doby, což je právě příklad Krásna a Horního Slavkova, byla situace sídelních počátků narušena a převrstvena dalšími ději. Pouze rozsáhlejší archeologický odkryv by mohl přinést nějaké informace (jako např. v případě výzkumu počátků Jihlavy Hrubý 2004, 9-10). Horní města vznikala většinou na místě starších hornických osad a až po určité době, kdy se těžba stabilisovala a bylo možné a výhledově rentabilní nějakým způsobem konstituovat město po stránce právní i stavebně-urbanistické. Je ovšem třeba rozlišovat mezi těžbou drahých kovů, která byla (alespoň teoreticky) právem zeměpána a která se vyznačovala bezprostřední vazbou sídelního okrsku na naleziště a těžbou obecných kovů (k nimž patří i cín), která byla často doménou šlechty nebo těžařských společností a kde se předpokládá volnější vazba osídlení na naleziště a menší míra specialisace obyvatel na těžbu.

            Hornické aglomerace zaniklé v rané fázi svého vývoje známe převážně z území Francie a Německa. Důležitým znakem těchto sídlišť při nalezištích drahých kovů byla zástavba nacházející se buď bezprostředně mezi důlními díly a úpravárenskými zařízeními a spolu s nimi často opevněná nebo se koncentrující na okraji vlastního těžebního revíru. Tato sídliště byla stálá, bydlely tam celoročně rodiny s dětmi, nezanedbatelná je koncentrace importovaného a luxusního zboží. Pouze čas od času bylo nutno v závislosti na postupu těžebních prací příbytky přestěhovat. Tento dynamický charakter sídlišť nejlépe charakterisuje termín použitý Karlem Nováčkem dočasně stabilní sídliště. U některých zaniklých aglomerací zaznamenáváme již jisté pravidelnosti v uspořádání zástavby. K ochraně bohatství plynoucího z dolů kromě vlastního opevnění často sloužily se sídlištěm bezprostředně související pevnůstky, většinou typu motte. V okolí revírů se k ochraně a mocenskému zajištění oblasti stavěly regulérní hrady. Součástí sídliště mohl být kostel, který dnes může v některých případech sloužit jako indikátor takového zaniklého osídlení. Důležitou součástí sídlišť byly většinou centrálně umístěné a bytelněji vystavěné nebo i opevněné budovy, které byly sídlem horní správy. Sídlil v nich úředník – perkmistr, který dohlížel na regulérní průběh těžby a zpracování rudy a také zastupoval zájmy případné vrchnosti.

            Konkrétní a Slavkovskému lesu nejbližší příklad osídlení vázaného na těžbu nám může poskytnout situace v saském Krušnohoří, kde se archeologickému montanisticky orientovanému výzkumu dlouhodobě věnuje Wolfgang Schwabenicky. Kolonisace saské strany Krušných hor prováděná štaufskými panovníky a podporovaná zdejšími velkými feudály (jako byli markrabí z Míšně) se rozvinula v průběhu 12. století. K roku 1168 je doloženo objevení stříbrné rudy poblíž vesnice Christiansdorf v povodí Freiberské Muldy, které vyvolalo těžební aktivitu podporovanou markrabím. Postupně zde začalo vznikat hornické město Freiberk, jehož starší východní část vykazuje složitý neuspořádaný půdorys. K vytvoření právního města došlo na počátku 13. století, kdy také došlo k lokaci Horního města na západ od starého jádra, které se vyznačuje již pravidelně uspořádaným půdorysem. Na zvláštním půdorysu Freiberku je tak dobře vidět rozdíl mezi starší rostlou hornickou aglomerací a vrcholně středověkou lokací. Na těžbě se podílela i duchovní vrchnost, klášter Altzella severně Freiberku. Poblíž markraběcího hradu Sachsenburku z 12. století, v povodí řeky Zschopau nedaleko Mittweidy, se ve 2. polovině 13. století rozvinula těžba stříbra, ale i olova a mědi, na vrchu Treppenhauer. Na této významné lokalitě se rozvinul dlouhodobý archeologický výzkum pod vedením Wolfganga Schwabenickeho. Horníci si své příbytky postavili přímo na pracovišti vedle šachet spolu s úpravárenskými zařízeními. Příbytky byly zahloubené nebo nadzemní. Celý komplex sídliště – těžního pole byl opevněn příkopem s vnějším valem, který měl 2 fáze. Již pro 13. století se počítá se zemnicemi uspořádanými řadově, tedy je zde od počátku zřejmá určitá snaha po pravidelnosti. Jeden z příbytků lze interpretovat jako sídlo perkmistra. Horníci, kteří těžili na svých lénech a žili zde i se ženami a dětmi, provozovali sami v menší míře slévačství barevných kovů a běžná řemesla, v menší míře zemědělství. Mocenskou kontrolu dolů představoval nedaleký hrad Sachsenburk. Podobných lokalit v okolí najdeme několik, opevněných i neopevněných, pozoruhodná je např. lokalita Hohenforst, okr. Zwickau, z části opevněná aglomerace s kostelem a přiléhajícím motte, kde je pro 14. století doložena řada řemesel městského typu. Všechny tyto lokality však zanikly dříve, než se z nich mohla stát města. Ve 14. století došlo ke krisovým jevům, které zřejmě měly nějaké hlubší příčiny, protože v jejich důsledku zaniklo velké množství do té doby se rozvíjejících lokalit (Brachmann 1994, 45-49, Nováček 1994, 160, Schwabenicky 1984).

            U Krásna a Horního Slavkova neznáme stav předcházející vzniku stabilisovaných měst. Anton Gnirs uvádí existenci starší osady Dreilinden – Tři Lípy na místě budoucího Krásna a také osadu Seifartsgrün (nebo Seifertsgrün) u Horního Slavkova (v 16. století s ním splynula). Mohlo se jednat o starší hornické osady (Gnirs 1927, 239, 332). Rozhodujícím činitelem stimulujícím osídlení Slavkovského lesa byli nepochybně páni z Rýzmburka, kteří získali majetky v tomto kraji až v 1. polovině 14. století. Tento prastarý původně severočeský rod rozšířil své dominium do Slavkovského lesa z prostoru dnešního Karlovarska a jako centrum zdejšího panství vybudoval hrad Bečov nad Teplou (doložen 1349). Horní podnikání patřilo nesporně k jejich hlavním zájmům v nově nabyté oblasti. Po polovině 14. století, v době kdy v Sasku zanikají hornické protoměstské aglomerace, vznikají ve Slavkovském lese první hornická města. Těžbu Rýzmburkové provozovali i na saské straně Krušných hor, kam pronikli již ve 13. století, jejich hornické aktivity ale lze doložit až ve století následujícím. Roku 1354 získali bratři Boreš a Slavek z Rýzmburka od krále Karla IV. právo svobodného horního podnikání na svých statcích, v této době již zřejmě bylo v plném proudu. Pro rok 1351 je doložena městská pečeť Horního Slavkova, roku 1357 je zaznamenáno uvedení faráře do úřadu při slavkovském městském kostele. Kostel sv. Jiří je přímo doložen až roku 1380. Zdá se tedy, že v polovině 14. století je Horní Slavkov již stabilisovaným městem. Datum 1333 porůznu kolující v literatuře jako počátek Horního Slavkova nemá žádné opory v písemných pramenech. Existuje ještě jeden raný letopočet spojený se jménem města. Roku 1322 se připomíná zemřelý olomoucký kanovník Konrád de Schlackenvald (RDB III, 827), který s naším Horním Slavkovem nemusí nutně souviset, pokud ano, počátek vzniku města by se tak posunul dosti hluboko k počátku 14. století. Na počátku 20. století byl ve městě nalezen depot stříbrných feniků bamberské a würzburské ražby datovaný do let 1353-1363, svědčící o jisté kumulaci peněz ve 2. polovině 14. století (Gnirs 1927, 238, Beran et al. 2001, 65, Kuča 1997, 184, Velímský 2002, 115, 171-172, 191).

            Ve stejné době vzniká sesterské město Krásno. Již jeho název Schönfeld – Krásné [těžní] pole zněl jistě pro kolonisty slibně. Roku 1355 vystupuje město poprvé ve světle písemných pramenů, bratři Boreš a Slavek udělili (zřejmě v návaznosti na královské privilegium z předchozího roku) listinou vydanou na hradě Bečově Krásnu právo soudu a správy cínových dolů a rýžovišť včetně práva na zisk poplatků z vážení vyrobeného cínu. Roku 1380 udělil Boreš z Rýzmburka Krásnu žlutické městské právo, v této listině, stejně jako i v některých pozdějších, je ale toto hornické městečko nazváno vsí. Kostel sv. Kateřiny existuje od poloviny 14. století. Ve 2. polovině 14. století vznikla ve Slavkovském lese ještě dvě další hornická městečka, roku 1370 doložená Čistá (město po válce zaniklo) a 1380 Prameny (město po válce téměř zaniklo). Těžbu ve 14. století vedle Rýzmburků provozoval i premonstrátský klášter v Teplé, jak o tom svědčí zpráva z roku 1346 o klášterní cínové huti u Sítin (Beran et al. 2001, 237, Kuča 1998, 180-182, Velímský 2002, 191, 218). Počátky sídelní struktury Slavkovského lesa můžeme tedy podle dosavadních znalostí položit do 1. poloviny 14. století. V základech hradby falknovského hrádku i některých staveb na hradě v Lokti (rotunda či věž, jejíž datování je ovšem problematické) se objevují greiseny podle geologického určení pocházející z krásensko-hornoslavkovské oblasti. Posiluje to domněnku  o využívání tohoto revíru ve 13. století či ještě dříve. Na tehdejší těžbě by se tak mohli podílet i falknovští Nothaftové. Je si však možno jen velice těžko představit, že by greiseny ze základů falknovského hrádku pocházely z hlubokých partií Huberova pně (80-100 m), jak bylo geologicky určeno (Beran et al. 1996, 1-2). Těchto hloubek bylo běžně dosahováno až v 16. století, z této doby hradba kruhového hrádku pocházet nemůže. Tento problém je zatím třeba ponechat nevyřešený.

            Učinit si bližší představu o podobě středověkých sídlišť Krásna a Horního Slavkova není zatím možné. Nemůžeme zde pozorovat žádné znaky typické pro rozvinuté hornické aglomerace v Sasku jako jsou stopy fortifikací, stopy osídlení vázaného na naleziště nebo sakrální stavby (ty jsou doložitelné až po polovině 14. století). Tyto relikty by při zdejší intensivní hornické činnosti neměly příliš šancí se dochovat, jedině snad v okrajových polohách, také musíme vzít v úvahu fakt, že se v našem případě nejedná o naleziště stříbra či zlata, pro něž je typický rychlý růst sídlišť a nutnost bezprostřední ochrany výtěžku. Ve Slavkovském lese však existuje jedna lokalita, která by se pro výzkum středověkých hornických aglomerací mohla ukázat velice přínosnou. Jedná se o zaniklé osídlení pod vrchem Krudum, jehož centrem byl kostel sv. Mikuláše doložený písemnými prameny již k roku 1253, kdy je filiálním kostelem farního chrámu v Lokti. Kostel byl v nedávné době odkryt archeologickým výzkumem musea v Karlových Varech. O zaměstnání lidí žijících na dosud neznámém sídlišti v blízkosti kostela nemusíme mít příliš pochybností. Krudum je nalezištěm více nerostných surovin, o jejichž středověkém dobývání svědčí četné zbytky důlních děl pod masivem hory. V budoucnu zde můžeme nesporně očekávat zajímavé objevy, lokalita se těší pozornosti archeologického pracoviště karlovarského musea v čele s Jiřím Klsákem a výzkumná sezona roku 2005 je zaměřena právě na hledání sídliště (Klsák 2004, 33, 42).

            Vraťme se ale k Hornímu Slavkovu. Jeho půdorys rozložený do třech údolí svědčí o postupném narůstání hornického města a je výsledkem zejména bouřlivého růstu na počátku 16. století (Obr. 1). Osou města je východozápadně vedoucí komunikace, na které vznikla podélná náměstí a také k jihu se stáčející Slavkovský potok, do kterého ústil menší potok Seifertsgrünský protékající původním Seifertsgrünem ležícím jižně od jádra (na mapě je v těchto místech Seifertsgrüner Gasse). Dominantu města tvoří v ostrožné poloze vybudovaný kostel sv. Jiří. V duchu zásady stabilitatis loci bychom na místě stávajícího kostela ze 16. století očekávali i kostel původní. Archeologický výzkum, který dlouhou sondou protnul napříč interiér kostela (viz další kapitolu) však žádné doklady starší stavby neobjevil. Anton Gnirs klade nejstarší jádro města do míst severozápadně pod kostelem. Karel Kuča naproti tomu dospívá na základě rozboru půdorysu k hypotéze o původním dlouhém vřetenovitém náměstí, jehož pozůstatkem je na mapě stabilního katastru k západu se rozšiřující Ležnická ulice (Lössnitzer Gasse). Zástavba mezi Ležnickou ulicí a Starým náměstím, stejně jako změna půdorysu severozápadní části náměstí by tak byly dílem až 16. století. Dlouhé vřetenovité náměstí ležící severně od kostela na hlavní komunikaci se zdá být velmi pravděpodobným nejstarším jádrem Horního Slavkova. Z této části se do dnešních dnů po brutální destrukci města dochoval pouze jediný dům. Literaturou tradované opevnění starého města nelze ani potvrdit ani vyvrátit (Gnirs 1927, 240-244, Kuča 1997, 186-187).

Obr. 1 Horní Slavkov, město na mapě stabilního katastru z roku 1841

 

            Krásno, „ves“ vybavená městskými právy, má půdorys v zásadě podobný, hlavní komunikační osa se táhne opět směrem východ – západ (Obr. 2). Na této ose se vyvinulo protáhlé vřetenovité náměstí, při jehož nejužší části stál kostel sv. Kateřiny (dnes novorománský, jeho starší předchůdce podlehl spolu s velkou částí města katastrofálnímu požáru roku 1848). Náměstím dnes protéká umělá stoka ze 16. století, ve středověku se zde mohla nacházet nějaká menší vodoteč. Na západním cípu města se vyvinulo menší Trojiční náměstí. Anton Gnirs sem klade nejstarší jádro Krásna (Gnirs 1927, 332-333, Kuča 1998, 183). Ve středověkém městě nepochybně existovalo nějaké sídlo horního úředníka. K mocenskému ovládnutí oblasti kolem hornických měst sloužil hrad Bečov nad Teplou, který byl také stálou residencí zdejší vrchnosti, pánů z Rýzmburka. Bečov je vzdálen jen asi 5 km od Krásna. Více světla mezi právě nastíněné chatrné hypotézy může vnést jen archeologie.

Obr. 2 Krásno, město na mapě stabilního katastru z roku 1841

 

            Nyní obrátíme pozornost k vlastní středověké těžbě. V okolí Krásna a Horního Slavkova je krajina silně poznamenána po staletí trvající hornickou činností, zejména okolí obou hlavních greisenových pňů – Huberova a Schnödova pně mezi Krásnem a Horním Slavkovem. Na místě těchto pňů mohutně poddolovaných v raném novověku se dnes nachází rozsáhlé propadliny (pinky), v jejichž okolí nalezneme doslova změť různých jam, propadů, rýh, hald apod., které můžeme jen těžko blížeji funkčně či časově zařadit. Lepší situace je na okrajových nalezištích jako Vysoký Kámen u Krásna či Borový vrch u Horního Slavkova, na nichž jsou stopy těžby přehlednější. Podobných nalezišť je v okolí více, tato dvě byla pro svou přehlednost zvolena jako representativní vzorek. Využívání těchto těžebních areálů se klade do středověku (Beran et al. 1996, 18). Tomu odpovídá i podoba reliktů – jámovité sníženiny, obvaly (termín obval označuje komplex jámy a odvalu obklopujícího částečně nebo úplně jámu) se vyskytují i na jiných středověkých lokalitách.

            Vysoký Kámen je nevysoký dnes z části zalesněný kopec vzdálený necelý kilometr od Krásna severozápadním směrem, z města dobře viditelný. Z jedné strany kopce je činný kamenolom, který v 80. letech narazil na řadu starých těžebních komor. Greiseny obsahující kasiterit vystupují na Vysokém Kameni přímo na povrch, proto se předpokládá, že se jedná o jedno z prvních míst těžby (Beran et al. 2001, 45). Terén je zde rozrušen mělkými někdy dosti rozsáhlými jamami. Zejména v zalesněné části nacházíme podlouhlé nebo améboidní jámovité sníženiny s nízkými místy neznatelnými odvaly (Tab.I, 1). Ve svazích jsou patrné tzv. odkopy, jedná se o zářezy do svahu většinou kyjovitého půdorysu (Tab.I, 2). Situace na této lokalitě byla zřejmě dosti narušena v novověku, zejména lámáním kamene. Závěrem můžeme konstatovat, že se jedná o typický příklad povrchové těžby, která byla technicky nejjednodušší. V prostoru nejintensivnějších prací v okolí Huberova pně najdeme příklady terénního útvaru vzniklého vyrubáním zrudnělé žíly z povrchu. Tyto rýhovité útvary mají dnes průřez ve tvaru písmene V, pro jejich popis existuje jen německý termín Verhau. Příkladem může být rýha ve svahu nad pinkou Huberova pně dlouhá asi 30 m, široká 5m a hluboká zhruba 3 m. Verhau může být i mnohem mohutnější. Na Obr. 3 vidíme široký průkop skalnatým masivem, který bychom také mohli označit jako Verhau.

Obr. 3 Huberův peň, povrchově vyrubaná žíla – Verhau (foto autor 2005)

 

            Archeologicky nejcennější a pozdějšími zásahy neporušená je lokalita Borový vrch u Horního Slavkova. Jedná se o dnes zalesněný kopec vzdálený asi 2 km od starého centra Horního Slavkova, dnes stojící na okraji zahrádkářské kolonie. Při úpatí kopce protéká potok. Místní název Borový vrch či Borová není běžně užívaný a místní obyvatelé ho většinou neznají. Téměř celé temeno kopce pokrývá rozsáhlé obvalové pole (území asi 400×300 m), terén je tvořen složitými soustavami blízko sebe umístěných (5-8 m) trychtýřovitých jam a jejich navzájem spojených odvalů vytvářejících améboidní struktury (Tab.I, 3). Kráterovité jámy mají průměr většinou okolo 6 m, větší až 7 m, hloubka kolísá mezi 2-3 m (charakteristická jáma je na Tab.I, 4). Obvaly jsou dnes překryty lesní hrabankou, místy je patrná kamenitá struktura hald (zřejmě vytěžená hlušina).

 

Obr. 4 Horní Slavkov, Borový vrch, obvalové pole (foto autor 2005)

 

Obvalová pole jsou typická pro tzv. přípovrchovou těžbu, která exploatovala svrchní části ložisek. Obvaly jsou pozůstatky těžních svislých či úklonných šachet. Jak je vidět na příkladu archeologicky zkoumané šachty na Treppenhaueru v Sasku, ve které se ani po 20 metrech neukázalo dno, mohlo se jednat o velmi hluboká důlní díla a to již ve 13./14. století. Ze svislých šachet mohly být raženy vodorovné štoly, kterými mohly být jednotlivé šachty spojeny. Ústí šachty bylo zřejmě dřeveno a za výdřevou se hromadil vykopaný materiál – odval. Nad ústím štoly mohl být umístěn vrátek. Po ztrátě funkce výdřeva zanikla a odval se postupně sesunul do šachty, čímž vznikla dnešní trychtýřovitá jáma (viz Schwabenicky 1984, 47, obr. 5). Odval cínové šachty byl zkoumán i v Čechách, na lokalitě Tisá skála na Čáslavsku. Podle sledu a obsahu vrstev v odvalu se zjistilo, že šachta o průměru 1,8 m měla jen průzkumný charakter a nenarazila na těžitelné zrudnění. V žule z šachty byly rozpoznány dvě stopy po úderu hornickým želízkem (Starý-Šanderová-Tomášek 2004, 97, obr. 3-5). Jak ukazuje mohutnost některých obvalů na Borovém vrchu, dosahovaly některé šachty značné hloubky. Kromě obvalů najdeme na Borovém vrchu, zejména na západním svahu, i jiné relikty těžby. Ojediněle jsou i ve strmém západním svahu patrné vertikální jámy, od nichž byl dolů do svahu navršen ostrohovitý odval. Pro svažité terény jsou však typické horizontální ražby – štoly. Na štolu zde můžeme usuzovat podle zasutého dnes již špatně patrného ústí a zejména podle mohutného jazykovitého odvalu, který se před ústím štoly vytvořil (Tab. I, 5). Na úpatí Borového vrchu nalezneme i Verhau. Představu o podobě cínové štoly si můžeme udělat podle velice dobře zachované štoly ve strmém skalnatém svahu asi 2,5 km východně od Lokte při turistické cestě podél Ohře. Štola je dlouhá asi 12 m, průměrná šířka je 80 cm a výška dnes kolem 110 cm. Nepravidelný portál štoly má rozměry přibližně 110×100 cm (Obr. 5). Kus před čelem štoly odbočuje směrem do leva krátká chodbička délky 250 cm. V čele štoly je vysekána kaplice k uložení kahanu. Na stěnách jsou patrné rýhy – stopy hornických želízek.

       

Obr. 5 Loket, cínová štola, portál štoly a její čelo s vysekanou kaplicí (foto autor 2004)

 

Cín byl zřejmě na Borovém vrchu vytěžen již během středověku, v 16. století se zde hlubinným způsobem těžilo stříbro. Kromě vlastních dobývek musely být na tomto nalezišti i nějaké úpravárenské provozy, protože centrum Horního Slavkova je odsud dost vzdálené. Borový vrch by si do budoucna zasloužil důkladnější zaměření a archeologický průzkum, který by mohl pomoci s datováním tohoto naleziště, možná dosti starého.


3. Raně novověké hornictví a jeho doklady v Hornoslavkovsko-Krásenském těžním revíru

 

            I když se těžba zřejmě kontinuálně rozvíjela po celé 14. a 15. století, její závratný vzestup měl přijít teprve v 1. polovině 16. století. Doba imposantního rozmachu obou hornických měst, zejména potom Horního Slavkova, byla poměrně krátká a je spjata s půlstoletím vlády českého panského rodu Pluhů z Rabštejna. Také pro rod Pluhů byla doba 1. poloviny 16. století dobou největšího ekonomického a společenského vzestupu. Bečovské a Slavkovské panství získal Sebastián Pluh roku 1494. Roku 1501 se dědicem panství stal Jan Pluh z Rabštejna, za jehož vlády, zejména ve 30. a 40. letech 16. století, zažil revír svůj zlatý věk. Podmínky pro stabilisaci těžby vytvořil Jan Pluh vydáním nových horních řádů, roku 1507 pro stříbrné doly a 1509 pro cínové. Již od konce 15. století se razily dědičné štoly, většinou do oblasti Huberova pně, který se stal centrem těžních prací. Štola norimberského podnikatele Hanse Schnöda narazila ve 30. letech na další zásadní zdroj cínu – Schnödův peň. Dědičné štoly byly nesmírně náročné podniky (právě pro dlouhodobost svého budování zvané dědičné), které měly za úkol odvodňovat důlní díla a také zpřístupňovat hluboko uložené rudní partie. Na těžbě se podíleli hlavně bohatí podnikatelé z velkých německých měst, zejména z Norimberku a Augsburku, kteří nesli největší finanční zátěž. Podnikali zde samozřejmě i majitelé panství Pluhové z Rabštejna a také Šlikové provozující jinak svou těžbu stříbra v Jáchymově. Oba přední západočeské panské rody spolu úzce spolupracovaly. Vedle větších těžařů se na dolování podíleli i drobnější podnikatelé z řad měšťanstva a řemeslnictva přilehlých měst. Vytěžený cín byl určen na export, na evropské trhy se český cín dostával opět zejména přes Norimberk a Augsburk. Zanedbatelná nebyla ani těžba stříbra, stříbrné žíly se těžily zejména v pohoří Pinsinger a na Borovém vrchu. V Horním Slavkově byla dokonce postavena mincovna, která však fungovala jen velmi omezeně (pokud vůbec) a v letech 1526-1527 razila mince se značkami jáchymovských mincmistrů. Nárůst důlních provozů vyžadoval neustálý přísun vody pohánějící důlní a úpravárenská zařízení. Již od středověku zde existoval systém přivádějící vodu, který byl v 1. polovině 16. století nákladně rozšířen v důmyslnou síť kanálů a nádrží. Podobně jako v Jáchymově vznikla v Horním Slavkově a Krásně učiněná dolovací horečka spojená s přílivem horníků a prudkým nárůstem obyvatelstva obou měst. V Horním Slavkově žilo ve 30. letech podle odhadů na 4000 městských obyvatel a dalších několik tisíc horníků a pomocných dělníků. Krásno, v té době již stagnující, mohlo mít okolo 2000 obyvatel. Mezi oběma městy panovala stálá rivalita. V Krásně, původně významnějším městě s důlní správní funkcí, sídlil báňský soudce (uděloval důlní propůjčky), v rychle se vzmáhajícím Horním Slavkově zase hormistr (řídil důlní provoz). Kompetenční spory mezi oběma institucemi byly běžným jevem.

            Zejména u Horního Slavkova se rychlý vzrůst bohatství projevil v odpovídající stavební činnosti. Město zaznamenalo obrovský nárůst, pohltilo starší osadu Seifertsgrün, nové centrum s podélným náměstím vzniklo na severozápadě, kde byl založen již počátkem 16. století špitál sv. Anny. Překotný růst města vyvolal dokonce ve 40. letech rozsáhlá asanační opatření. Kolem roku 1520 byl vybudován nový kostel, který nesloužil pouze duchovním potřebám a representaci obyvatel, ale také jako opevněný kostelní hrad v dobách nebezpečí. Roku 1525 vznikla ve městě latinská škola s významnou humanistickou tradicí. Od 30. let bylo město luteránské. Páni města, Pluhové z Rabštejna, si jako své městské sídlo vybudovali v letech 1510-1512 výstavný dům, stavební činnost rozvinuli i na svém hlavním sídle, hradě Bečově. Roku 1537 zemřel bezdětný Jan Pluh zastávající až do své smrti vysoký úřad nejvyššího kancléře a své statky odkázal svému synovci Kašparu Pluhovi. Se jménem Kašpara Pluha je spjato budování hlavního revírního díla, Pluhovy štoly, která měla podsednout a odvodnit všechny známé doly a napojit se na Huberův peň. S budováním štoly, kterou kromě Kašpara Pluha financovali nejbohatší těžaři, bylo započato roku 1539, její portál je dodnes zachován při silnici z Lokte do Horního Slavkova. Huberova pně štola dosáhla po 48 letech nepřetržité práce, roku 1587, v hloubce 110 m, její délka tehdy činila 3 393 m. Práce na štole pokračovaly i po tomto datu, užívána byla do 20. století.

            Během šmalkaldské války v letech 1546-1547 se Kašpar Pluh rozhodně postavil na stranu českých stavů vzbouřených proti králi Ferdinandovi I. a stal se vrchním velitelem stavovského vojska. Za jeho angažovaný postoj mu byly po potlačení stavovské oposice zkonfiskovány veškeré statky. Kašpar Pluh se před královým hněvem uchýlil za hranice do Saska, později směl přebývat v Čechách u příbuzných Šliků. Zemřel po dlouhých 38 letech života bez majetku a zázemí, roku 1585. K věčnému odpočinku byl Kašpar Pluh z Rabštejna uložen s královským svolením do rodinné hrobky na Bečově. Města Horní Slavkov a Krásno se po konfiskaci stala majetkem královské komory a ještě roku 1547 byla povýšena na svobodná královská města. Důlní správa byla centralisována do vrchního báňského úřadu v Horním Slavkově. V této době se však těžba dostala za svůj zenit, způsobilo to několik nepříznivých faktorů, mimo jiné i odliv kapitálu zajišťovaného do té doby bohatými luteránskými podnikateli (Beran et al. 1996, 18-38, Beran et al. 2001, 67-71, 155-211, Halada 1992, 116-117, Majer 1969, 14-32).

            Jaké hmotné pozůstatky se nám po tomto slavném období těžby dochovaly? O rozsahu důlních prací na Huberově a Schnödově pni dodnes svědčí obrovské propadliny, vlastní důlní prostory se do dnešních dnů nedochovaly. Ve 2. polovině 20. století se při těžbě na Huberově pni narazilo na četné staré komory (viz obří komoru na Obr. 6), podobně i na Vysokém Kameni. V museu v Horním Slavkově si je možné prohlédnout nálezy z těchto zaniklých komor – různé důlní vozíky, necky, mlátky a želízka atd., bohužel již bez kontextů. Unikátně dochovaný důl ze 16. století však existuje a sice důl Jeroným v nedaleké Čisté.

Obr. 6 Huberův peň, mohutná komora vzniklá při hlubinné těžbě cínu, měřítkem je postava horníka vpravo dole (archiv NTM)

            V krajině kolem Horního Slavkova a Krásna se dochovaly zbytky kdysi velice rozsáhlého umělého vodního systému zásobujícího vodou důlní provozy. Dostatek vody byl pro chod dolů a úpraven naprosto zásadní, proto byla budování systému věnována velká péče. Kromě pohonu strojů sloužila voda k propírání a tzv. mokrému drcení rudy. První umělý příkop přivádějící vodu z říčky Roty v okolí Kladské na Kynžvartsku vznikl již ve 14./15. století. Právě oblast rašelinišť a náhorních bažin mezi Kynžvartem, Kladskou a Prameny byla zdrojem vody přiváděné k dolům mezi Horním Slavkovem a Krásnem, kudy již původně protékal Slavkovský potok užívaný pro báňské účely. Roku 1514 byl zřízen příkop Ebmet (dnes Puškařovská strouha) přitékající od západu. Na tomto příkopu bylo vybudováno několik rybníků sloužících jako rezervoár vody při stavu vodní nouze. Z těchto retenčních nádrží se do dnešní doby nejlépe dochoval Nový rybník a Mückenberský rybník s dobře zachovanou hrází. Roku 1530 byl vyměřen nový a svou délkou 24 km imposantní příkop Flossgraben, dnes zvaný Dlouhá stoka. Její trasa vedla od říčky Roty posilována vodou z Kynžvartského rybníka a menších vodotečí k místu zvanému Na Dílcích jižně od Krásna, kde se voda dělila na dvě větve, jedna tekla ke Krásnu a dále Hornímu Slavkovu, druhá k Seifertsgrünu. Voda ze stoky přitékala do několika rybníků odkud byla dále distribuována. Kopání Stoky probíhalo v letech 1531-1536, koryto bylo v průměru široké 2 m a hluboké 1 m, bylo zpevněno kameny a v městských úsecích vyzděno. Zpevněný tok Dlouhé stoky působil v městském jádru nesporně jako esteticky se uplatňující prvek. Celá vodní soustava obsahovala 10 velkých rybníků a množství malých (přehledné schéma viz Majer 1969, Příloha II). Kromě několika původních úseků Dlouhé stoky, zejména na jejím horním toku a několika rybníků, vzal celý systém ve 20. století za své. Dlouhá stoka měla ještě jeden důležitý úkol a sice sloužila k dopravě dřeva. Spotřeba dřeva pro důlní provoz byla obrovská, okolní krajinu si tedy musíme pro 16. století představit zcela odlesněnou. Bylo proto nutné dřevo plavit ze vzdálenějších oblastí. Král po získání zdejších panství ustanovil lesy na Bečovsku, Kynžvartsku, Loketsku a Tepelsku za montánní, tedy výhradně určené pro potřeby dolů. 16. století tak způsobilo ve Slavkovském lese velkou ekologickou katastrofu (Majer 1969, 134-150).

            Jak vypadala úpravna cínové rudy poháněná vodou z Dlouhé stoky, to ukázal archeologický výzkum Národního technického musea v Praze (dále NTM) v letech 1979-1985. Výzkum byl vyvolán záměrem závodu Stannum Horní Slavkov těžit náplavy Dlouhé stoky pro průmyslové využití. Součástí byl i geologický průzkum. Archeologický ústav se výzkumu nezúčastnil, ale pověřil jeho realisací hornické oddělení NTM, jehož pracovník Miloš Zárybnický výzkum vedl. Náplavy, které měly být těženy, byly rozrušeny 18 rovnoběžnými bagrem provedenými rýhami vzdálenými od sebe asi 30 m. Rýhy byly situovány severozápadně od staré silnice z Krásna do Horního Slavkova. Nejvhodnější pro plošný výzkum se jevila rýha č. II, v jejímž okolí byly následně učiněny nejzávažnější objevy. Hlavní výkopové práce probíhaly v letních sezónách 1980-1982, hmotné zabezpečení výzkumu nebylo ideální, výzkum se ale těšil zájmu a podpoře místního obyvatelstva.

Obr. 7 Kresba znázorňující situaci odkryté roubené stavby, pohled k jihu (kresba Miloš Zárybnický)

Nejvýznamnějším výzkumem zachyceným objektem byla z větší části roubená stavba o rozměrech 350×930 cm (Obr. 7, 10). Z roubených stěn se dochovaly na výšku 3 trámy nad sebou, veškeré dřevo bylo ve velmi dobrém stavu. Severní stěna byla bez otvorů, jižní stěna byla opatřena třemi širokými výřezy, kterými původně procházely hřídele vedoucí od celkem tří vodních kol. Západní část stavby je uzavřena kamennou zdí, k níž jsou dřevěné konstrukce připojeny (Obr. 8). Zeď byla při hloubení rýhy proražena bagrem. Protější východní stěna je také dřevěná, severovýchodní roh je sroubený, v jihovýchodním nároží jsou ale dřevěné stěny zavázány do mohutné kamenné zdi silné 1 m probíhající odtud východním směrem. Účel zdi není jasný. Ze severní stěny objektu vybíhají na několika místech vně směrem k severu vždy dva trámy nad sebou kolmé ke zdi (Obr. 7). Jedna dvojice těchto trámů byla odhalena výkopem a ukázalo se, že trámy netvoří žádnou složitější konstrukci, ale sloužily zřejmě jako opěra vnější zdi stavby, která byla jistě při provozu úpravárenského zařízení silně namáhána. Pod severní stěnou roubené stavby byl v jejím interiéru téměř po celé délce vykopán příkop vyložený dřevěným korytem.

Obr. 8 Interiér odkryté úpravny rud - stoupovny, pohled k západu (archiv NTM)

 

Podle všech znaků lze soudit, že máme před sebou pozůstatek stoupovny. Stoupa byla nezbytným zařízením pro rozdrcení velkých kusů narubané horniny, které ještě předtím prošly procesem pražení. Kusy rudy byly rozbíjeny pomocí pěcholů poháněných vodním kolem. Pěcholy byly dřevěné vertikálně umístěné sloupky dlouhé 270 cm, na konci opatřené kovovou botkou, dopadající svrchu na kusy rudy. Byly nadzvedávány pomocí dřevěných palců upevněných na hřídeli roztáčeném vodním kolem. Počet pěcholů v jednom zařízení byl 3 – 4, v naší trojité stoupovně tak mohlo pracovat celkem 9 – 12 pěcholů. Konstrukce soustavy pěcholů byly rovnoběžné s hřídeli vodních kol, nejlepší představu nám poskytne vyobrazení stoupy z díla Georgia Agricoly o hornictví (Obr. 9).

Obr. 9 Raně novověká stoupovna na vyobrazení z díla Georgia Agricoly (Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví. 1976, 246)

 

Zbytek dřevěného palce byl v okolí stoupovny objeven, celé strojové zařízení stoupovny ale bylo až na zmíněné koryto odstraněno. Byly objeveny i základy konstrukce pěcholů ukotvené do podloží. Ruda byla drcena buď v dřevěném korytu vyloženém tlustým plechem, nebo na kameni, jak o tom svědčí v jedné z rýh nalezený žulový hranol dlouhý 90 cm se silnými stopami opotřebování pod údery pěcholů. Na zobrazení drcení rudy dopadají pěcholy rovnou na plochou desku z neznámého materiálu. Objevená stoupovna drtila rudu za mokra, jak o tom svědčí přiváděcí koryta na vodu. Drcení za mokra bylo významnou inovací zamezující větším ztrátám rudy, která byla v Horním Slavkově poprvé použita roku 1525 a záhy zaznamenala všeobecného rozšíření. Nevýhodou bylo jen ještě větší zvýšení potřeby nepřetržitého přívodu vody. Rozdrcená hornina zvaná rmut byla nějakým způsobem shromažďována ve velkém korytu zahloubeném pod úroveň podlahy stoupovny pod její severní stěnou. Východní část dřevěného koryta tvořila rmutnice dlouhá 430 cm z jednoho kusu jedlového dřeva. Rmutnice (Obr. 10) byla určena k zachování jako zajímavý exponát a byla za pomoci jeřábu vyzdvižena. Na obrázku z této akce je vidět původní uložení rmutnice v zemi. Podél celého 9 m dlouhého koryta probíhal trám, jehož část je na obrázku vyříznuta a odsunuta stranou. Rmutnice je na jedné straně uzavřená (její čelní stěna je nahoře opatřena lichoběžným výřezem), na druhé straně navazovala na koryto složené z prken. Západní konec koryta je vidět na Obr. 8. Na západní straně stoupovny je patrná dřevěná platforma s dřevěnými schůdky ke korytu. Prostor jižně od stoupovny nebyl zkoumán, není o něm tedy známo nic bližšího. Zde si musíme představit tři vodní kola. Na základě nálezových situací a dobového vyobrazení stoupovny se domnívám, že celé zařízení vypadalo následovně. Těsně vedle jižní zdi se otáčela tři vodní kola, jejichž hřídele procházely širokými otvory, kde si asi musíme představit ještě nějaká lůžka pro hřídele. K přívodu vody nesloužil nějaký masivní vodní náhon, ale jak nás poučují zobrazení, postačovala dřevěná koryta vedená vrchem. Uvnitř roubené stavby byly potom postaveny tři řady pěcholů a těsně vedle nich se nacházelo dlouhé koryto na sbírání již rozdrcené horniny. Celé zařízení by tak bylo stěsnáno na malém prostoru, který by racionalisoval pracovní postup. Prostorové uspořádání mohlo být samozřejmě jiné, každopádně se jednalo o výkonné úpravárenské zařízení nacházející se v epicentru těžebních prací.

Obr. 10 Vyzvedávání rmutnice, pohled do interiéru stoupovny k východu, pod hákem jeřábu stojí vedoucí výzkumu Miloš Zárybnický (archiv NTM)

            Zcela jasný je způsob zániku celého provozu. Po odstranění strojového vybavení byla horní část roubené stavby odsekána a zbytek hned následně zavezen. Svědčily o tom štěpiny na trámech a třísky vzniklé při odsekávání a zachované pod navážkou autenticky tak, jak odpadly od seker tehdejších dělníků. V navážkách byly nalezeny zlomky mlýnských kamenů z rudných mlýnů, které jsou na lokalitě v celku běžným nálezem a také docela hojně se vyskytující vrstvy cínonosných písků vzniklých při jednotlivých etapách zpracování rudy – drcení, mletí i plavení. Proces drcení ve stoupě opouštěla zrnka rudy velikosti obilního zrna až hrachu, která bylo nutno ještě rozemlít v rudných mlýnech a to několikrát (většinou třikrát) za sebou. Rudné mlýny se svou konstrukcí nelišily od běžných vodních mlýnů obilních. Východně od stoupovny se podařilo odkrýt dvě řady dřevěných pilířů čtvercového či okrouhlého průřezu, jejichž hlavy jsou v jedné rovině, takže zřejmě nesly nějakou horizontální konstrukci. Pilíře jsou zaraženy do zásypu vzniklého po zániku stoupovny, jedná se tedy o objekt následující časové fáze. Hypoteticky může být tento objekt ztotožněn právě s mlýnem postaveným na pilířích, pro mlýn hovoří koncentrace mlýnských kamenů a mletého písku v blízkosti pilířů. Asi 10 m jihovýchodně od hypotetického mlýna byla objevena jímka o rozměrech 180×185 cm k ukládání mletého rudního písku (který byl v jímce nalezen). Jímka měla stěny z nasucho vyskládaných kamenů. Severně od rýhy II se nalézala mnohem větší jímka roubené konstrukce (rozměrů 350×520 cm), při výzkumu byly objeveny zbytky ještě dalších dvou dřevěných jímek. Jednalo se zřejmě o obvyklá místa skladování rudy v různých fázích jejího zpracování. Poslední fází zpracování rudy před vlastní tavbou bylo propírání na různých druzích splavů. Plavení je na lokalitě doloženo přítomností plavených písků. K zajímavým nálezům patří objev jedlového koryta v rýze I, které zřejmě sloužilo k rozvodu vody z Dlouhé stoky. Na jednom místě bylo koryto odsekáno a využito jako substrukce pro novou kamennou regulaci toku Stoky.

            Odkryté konstrukce nejsou nijak datované a mohou tedy pocházet i z mladších období, než je doba námi sledovaná. Stoupovna ovšem konstrukčně odpovídá z písemných pramenů dobře známé podobě těchto zařízení v 16. století. Máme tedy před sebou doklad úpravárenské technologie 16. století (Majer 1969, 151-164, Zárybnický 1981, Zárybnický 1982, Zárybnický 1987).

            Bohatství vzešlé z dolování se samozřejmě odrazilo i v podobě architektury Horního Slavkova (architektura Krásna vzala kromě přízemí radnice za své při katastrofálním požáru roku 1848). Horní Slavkov však po 2. světové válce potkal mimořádně nešťastný osud. K málokterému našemu městu se socialistický stát zachoval s tak bezdůvodným barbarstvím. Aniž si to nějakým způsobem vyžadovaly hospodářské nebo strategické zájmy, bylo 70% městské zástavby naprosto zbytečně zbořeno. Od roku 1952, kdy byla paradoxně vyhlášena městská památková reservace, až do počátku 90. let bylo zbořeno 389 domů. Zcela zaniklo staré náměstí s celým starým jádrem a polovina nového náměstí. Nedaleko starého města vzniklo nové centrum ve stylu socialistického realismu, samo o sobě urbanisticky velmi cenné. Historické domy, které se přece jen dochovaly, jsou vynikající ukázkou městské architektury stylu sasky orientované pozdní gotiky a rané renesance. Nejcennějším příkladem je Pluhův dům na nábřeží Dlouhé stoky. Byla to městská residence Pluhů z Rabštejna, kterým právě slavkovské panství vynášelo obrovské zisky. Dům byl vystavěn v letech 1510-1512 na půdorysu ve tvaru L. Vysoké štíty s lichými arkádami se záclonovými oblouky i sedátkový portál ze 30. let 16. století jsou charakteristickými znaky saské renesance. Do nádvoří byl dům původně v prvním i druhém patře otevřen loggiemi. Zajímavým způsobem bylo řešeno odvodnění domu, za kterým se nachází strmý svah. V tomto domě i v domě čp. 211 byly ve sklepech nalezeny cihlové žlábky kolem zdí, které ústily průčelní zdí do kanalisační stoky, v Pluhově ulici byl zřejmě vybudován důmyslný odvodňovací systém (Klsák 2002, 14). Podobný zdobný štít v saském stylu jako Pluhův dům měl i zbořený Nidermannův dům. Saské portály vyznačující se sedátky s baldachýny v širokých ostěních nacházíme u více městských domů, nejstarší je portál domu čp.214 z roku 1520, jehož forma je ještě gotická s přetínanými pruty. Naproti tomu zmíněný portál Pluhova domu již má renesanční podobu, pozoruhodné jsou reliéfní portrétní medailony po obou stranách oblouku vstupu. Doklady sasky orientované architektury známe i odjinud ze západních a severozápadních Čech, zejména u báňských měst je třeba předpokládat silné vazby na Sasko, odkud do Čech přicházeli četní horníci a horničtí specialisté. S nimi mohli přímo přicházet saští stavitelé, zedníci i kameníci. Příklady typicky saské pozdně gotické architektury nalezneme např. v důležitém hornickém městě Freibergu. Vztah architektury našich hornických měst k Sasku ještě nebyl blíže prozkoumán (Radová-Štiková 2002). Kolem roku 1525 probíhala přestavba hradu Bečova v duchu pozdní gotiky, jejíž mladší fáze nese také stopy ovlivnění saskou pozdně gotickou architekturou. Všechny tyto realisace jsou spojeny se jménem Jana Pluha. Ve městě se do dnešních časů dochoval i rudný mlýn z 2. poloviny 16. století, dnes zvaný Seidelhaus (Beran et al. 2001, 163-186, Durdík 1999, 53-54, Gnirs 1927, 302-306).

                        

Obr. 11 Horní Slavkov, Pluhův dům, celkový pohled a detail sedátkového portálu (foto autor 2004)

 

            Nejpozoruhodnější stavbou Horního Slavkova je bezesporu kostel sv. Jiří nacházející se jižně od starého městského jádra na kraji ostrohu, který stoupá směrem k jihu a k severu strmě spadá k městu. Kostel byl postaven během stavebního rozmachu města za Jana Pluha, část byla zřejmě dokončena k roku 1520, jak o tom svědčí letopočty na opěráku presbytáře a na ostění okénka severní (bývalé) věže. Kostelní stavba je již od pohledu nápadná svými fortifikačními prvky. Jelikož bylo bohaté město neopevněné a v nejbližším okolí se nenacházel žádný hrad, byl kostel od počátku zamýšlen jako pevnost k ochraně města a výtěžků dolů. Šlikové si zhruba v téže době a k témuž účelu postavili nad svým Jáchymovem hrad Freudenstein.

Obr. 12 Horní Slavkov, kostel sv. Jiří, celkový pohled od jihu (foto autor 2004)

 

            Jedná se o jednolodní stavbu s lodí dnes opatřenou barokní dřevěnou klenbou a s jen o málo užším polygonálním presbytářem se síťovou pozdně gotickou klenbou. Na klenbě presbytáře byl vymalován velký pluhovský erb, později překrytý jinou výmalbou, dnes opět odhalený. Na vnější straně presbytáře jsou nad jednotlivými opěráky patrné obdélné střílny s dovnitř i ven rozevřenými špaletami (Obr. 13). Střelci k nim sestupovali z podkroví po rubu kápí klenby.

 

Obr. 13 Horní Slavkov, kostel sv. Jiří, presbytář kostela se střílnami nad opěráky (foto autor 2005)

 

Na severu je k presbytáři připojena věž, která byla pro statické problémy, které měla od samého počátku, v 18. století snesena do úrovně 1. patra. Zachovaný prostor v 1. patře byl původně přístupný zvenku, prostor 2. patra zevnitř kostela. Dnes již pozůstatky věže nevykazují žádné fortifikační prvky. Severní strana přivrácená k městu a chráněná prudkým svahem byla také méně ohrožena než strana jižní, která se musela vyrovnat s nevýhodnou polohou pod svahem. Svah jižně od kostela, který dnes zaujímá hřbitov, je oproti původnímu stavu neznámo o kolik navýšen. Jižní část kostela je chráněna podkovovitou baštou, která byla účinným nástrojem aktivní obrany. Dnes je bašta přepatrovaná, v úrovni dnešního terénu dodatečně prolomená dvěma velkými barokními okny a také celkově snížená, jak o tom svědčí jizva ve zdivu pod římsou presbytáře. Je otázkou, zda byla bašta původně stejně vysoká jako presbytář a loď či zda byla vyšší. Pro první možnost mluví mělčí založení zdiva bašty oproti sousednímu zdivu lodi. Na tři strany z bašty míří obdélné nízké střílny se špaletami dovnitř i ven rozevřenými. Bašta má dnes dosti hluboké přízemí a nad ním jednu prostoru oddělenou cihelnou klenbou, což je ovšem úprava doby barokní. Původně měla bašta pravděpodobně čtyři střelecká podlaží. Nad zemí jsou dnes zvenku patrné dvě řady střílen, jedna střílna nejspodnější řady byla odkryta při archeologickém průzkumu (a je patrná i v interiéru bašty), další řada mohla být v dnes snesené horní části. Střílny pod dnešní úrovní povrchu svědčí o značném navýšení terénu hřbitova jižně od kostela.

Obr. 14 Horní Slavkov, kostel sv. Jiří , bašta, pohled od jihovýchodu (foto autor 2005)

 

            Nejmohutnější obrannou stavbou je západní věž. Její patra nejsou spolu komunikačně spojena, takže jednotlivé úrovně kostela mohly být bráněny zvlášť a musely by být nepřítelem dobývány postupně. Do prvního a druhého patra věže se vstupovalo z interiéru kostela, dnes z varhanní kruchty, původní způsob přístupu není zřejmý. Tato patra jsou valeně zaklenuta a vybavena vždy třemi střílnami se široce rozevřenými špaletami s průstřelnicí ve tvaru obráceného T. Do třetího patra se již vcházelo z podkroví, podlahu má v úrovni korunní římsy lodi. Toto patro je plochostropé a ze tří stran osvětlované obdélnými okny. Ve špaletách oken jsou dřevem obložené kapsy, v nichž se původně pohyboval trám, který bylo možno zcela zasunout do jedné kapsy, nebo vysunout přes celou světlost okénka a zakotvit do protilehlé kapsy (Obr. 15). Podobná okénka jsou v západních pološtítech lodi po obou stranách věže. Trámy nacházející se ve spodní části okének zřejmě sloužily k zapření hákovnice. Z dalšího patra krovu se původně vcházelo do čtvrtého patra věže (portál je dnes zazděn). Toto patro prolomené rozměrným hrotitým oknem již fortifikační charakter postrádá, byť i u velkého okna jsou mělké kapsy pro trám. Páté a šesté patro již jsou součástí osmibokého nástavce věže, tato patra již nesou pečeť pozdějších úprav, ze šestého patra se vchází na dřevěný ochoz, o jehož datování by jistě něco mohla prozradit dendrochronologie. Osmiboký nástavec měla původně i severní věž.

     

Obr. 15 Horní Slavkov, kostel sv. Jiří, střílna ve 2. patře věže a střílnové okénko s dřevěnými kapsami po stranách ve 3. patře věže (foto autor 2005)

 

Součástí obranných opatření bylo jistě i rozdělení krovu na tři etáže spojené tzv. blokovými schůdky (Obr. 16). Pozoruhodný krov tohoto kostela by si zasloužil provedení specialisovaného stavebně historického průzkumu (SHP). Jestliže se v krovu a ve vrcholu věže měl teoreticky odehrávat poslední zápas statečných obránců s útočníky, k odražení prvního náporu sloužila hřbitovní zeď, o jejímž původním průběhu se zatím neví mnoho jistého. Zřejmě směřovala k renesanční zvonici, která ale nevykazuje fortifikační prvky. V museu v Horním Slavkově je k vidění kamenná klíčová střílna z původní ohradní zdi.

Obr. 16 Horní Slavkov, kostel sv. Jiří, pohled do krovu kostela s charakteristickými schůdky - Blocktreppe (foto autor 2005)

            Právě popsaný kostel se jeví jako kompaktní stavba vzniklá v jednom období. Přesto není vývoj kostela bez problémů. V letech 2001-2004 proběhly při kostele čtyři sezóny archeologického výzkumu musea v Karlových Varech vedené Tomášem Jirátem. Úkolem výzkumu bylo ozřejmit způsob založení stavby před plánovanými úpravami kostela a také se vyslovit k vývoji stavby a jejího předchůdce. Nejvíce informací přinesly výzkumy v letech 2001 a 2002. Nejpřekvapivějším výsledkem výzkumu byl fakt, že se nepodařilo narazit na žádné stopy starší sakrální stavby doložené písemnými prameny. Dvě rovnoběžné sondy vedené napříč celým presbytářem a jedna sonda v ose lodi v místě triumfálního oblouku narazily velmi brzy na podloží s velmi mělce zahloubenými hroby, beze stop jakékoliv architektury. Stejně tomu bylo i se sondami u kostelních zdí. Pouze základy bašty a základy západní věže narušily starší hroby, víme tedy pouze to, že stavbě kostela již předcházela existence pohřebiště. Zatím se tedy zdá pravděpodobné, že starší kostel stál na jiném místě. Dále přinesl archeologický výzkum informace o způsobu založení jednotlivých zdí. V presbytáři převažuje vyskládání základového zdiva do jámy velikostí odpovídající tloušťce zdi vykopané do podloží, v lodi a u věží se objevují zřetelné předzáklady. O vývoji stavby nejvíce vypověděly sondy při západní věži, které odhalily provázání jejího zdiva se zdivem lodi a sonda v místě styku lodi a bašty. Ukázalo se, že základová spára bašty je o 70 cm výše než základová spára lodi a zdivo bašty je k lodi přiloženo na spáru. Tomu odpovídá i pozorování v interiéru bašty, kde je její zdivo na západní straně přiloženo k armovanému nároží lodi. Je tedy třeba poopravit hypotézu Jana Sommera o vývoji kostela. Kostel začal zřejmě vznikat v celém svém půdorysu. Věž musela být dostavěna dříve než západní pološtíty lodi, které se k ní připojují na spáru. Zdá se, že zdivo bašty je na východě provázáno s presbytářem, na západní straně se ale připojilo k již hotovému armovanému nároží lodi. To by svědčilo pro vcelku rychlou výstavbu celého kostela. Více by snad prozradil hloubkový SHP.

            Zatím byl proveden SHP západní věže kostela a archivní rešerše. Průzkum věže provedla Jiřina Muková, její závěry jsou ovšem diskutabilní. Na základě záznamů z let 1658-1659 o stavbě nové kostelní věže datuje vznik celé věže do této doby. Tomu odporují jak výsledky archeologického výzkumu, tak i samotný charakter objektu s jasnými fortifikačními prvky, které se u kostelních staveb po třicetileté válce již nevyskytovaly a také zcela zřejmé pozdně gotické architektonické články. Autorka sice zmiňuje pozdně gotický charakter těchto článků, považuje je ale za silnou retardaci. Záznamy o stavbě barokní věže by se snad daly vysvětlit i jako přestavba její horní části na novou zvonici (zmínky citované v archivní rešerši se nápadně často týkají horní partie věže – krytina, hodiny, zvony apod.). Kostel totiž v té době neměl vlastní zvonici, ze severní věže byla původně zvonice pro její špatný stav roku 1593 snesena a konstrukce umístěna v solitérní renesanční zvonici na hřbitově. Měšťané tak mohli chtít v polovině 17. století opatřit novou zvonici na západní věži, která měla dosud jen fortifikační charakter. Tato volná úvaha nemusí být samozřejmě správná, o problému by se mělo dále diskutovat. V zásadě ale nepochybuji o pozdně gotickém původu západní věže.

            Opevněné kostely, z nichž kostel slavkovský patří k nejlepším ukázkám, jsou dosti rozšířeným fenoménem v čase pozdní gotiky a renesance. V části střední Evropy byl jejich rozvoj determinován stálým nebezpečím tureckých vpádů, jejich výskyt v severozápadních Čechách považuje Jan Sommer za jev organicky související s báňskými městy a městečky (Jirát 2003, Jirát NZ 2003, Jirát NZ 2004, Muková 2002, 1-15, Sommer 1991, Zahradník 2002, 4).

            Na závěr je třeba konstatovat, že zdejší kraj patří stále k badatelsky nedoceněným oblastem. Horní Slavkov, město kdysi se rovnající Kutné Hoře, dnes po útrapách 20. století klidné a poněkud melancholické místo, si zaslouží pozornost zejména pro svou pozdně gotickou a raně renesanční architekturu, která tvoří jednotný a v krátké době vzniklý pozoruhodný celek.

 



Seznam literatury

 

Prameny

 

REGESTA DIPLOMATICA NEC NON EPISTOLARIA BOHEMIAE ET MORAVIAE, III, Ed. J. Emler. Praha 1890

 

 

JIRÁT, T. 2003: Horní Slavkov. Kostel sv. Jiří. Nálezová zpráva ze III. etapy archeologického výzkumu. Karlovy Vary

JIRÁT, T. 2004: Horní Slavkov. Kostel sv. Jiří. Archeologický výzkum přístupového schodiště do horních pater věže a krovu lodi, archeologický dozor při výkopu drenáže u severní strany kostela. Karlovy Vary

MUKOVÁ, J. 2002: Horní Slavkov. Kostel sv. Jiří – Západní věž. Stavebně historický průzkum

ZAHRADNÍK, P. 2002: Horní Slavkov. Kostel sv. Jiří. Dějiny objektu. (součást SHP)

 

 

Literatura

BERAN, P. ET AL. 1996: 1000 let hornictví cínu ve Slavkovském lese. Sokolov

BERAN, P. ET AL. 2001: Královské horní město Horní Slavkov. Horní Slavkov

BRACHMANN, H. 1994: Archäologische Forschungen zum stauferzeitlichen Landesausbau in Sachsen. In: Engel, E. – Töpfer, B. (Hrsg.): Kaiser Friedrich Barbarossa. Landesausbau – Aspekte seiner Politik – Wirkung. Weimar

DURDÍK, T. 1999: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha

GNIRS, A. 1927: Der politische Bezirk Elbogen. Topographie der historischen und Kunst – Denkmale. Prag

HALADA, J. 1992: Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). Praha

HRUBÝ, P. 2004: Středověká hornická aglomerace na Starých Horách u Jihlavy. In: Stříbrná Jihlava 2004. Jihlava, 5-21

JIRÁT, T. 2003: Archeologický výzkum kostela sv. Jiří v Horním Slavkově, Sborník Chebského muzea 2002, 70-78

JIŘÍHO AGRICOLY DVANÁCT KNIH O HORNICTVÍ A HUTNICTVÍ. Georgii Agricolae de re metallica libri XII, Basileae MDLVI. Praha1976

KLSÁK, J. 2002: Archeologické výzkumy Karlovarského muzea v roce 2001, XI. historický seminář Karla Nejdla, 10-14

KLSÁK, J. 2004: Zaniklý středověký kostel sv. Mikuláše pod Krudumem. Sborník Chebského muzea 2003, 33-43

KUČA, K. 1997: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II.díl. Praha

KUČA, K. 1998: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III.díl. Praha

MAJER, J. 1969: Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. století. Praha

NOVÁČEK, K. 1993: Klasifikace povrchových stop po zaniklé těžbě surovin (Příspěvek k metodice povrchového průzkumu), Studie z dějin hornictví 23, 7-11

NOVÁČEK, K. 1994: Hornická sídliště – příspěvek ke studiu středověkého neagrárního osídlení. In: Mediaevalia archaeologica bohemica 1993, Památky archeologické – Supplementum 2, 158-170

RADOVÁ-ŠTIKOVÁ, M. 2002: K některým projevům saské architektury z období pozdní gotiky až renesance, Průzkumy památek 9/I, 114-126

SCHWABENICKY, W. 1984. Archeologický výzkum středověkého hornického sídliště na Treppenhaueru u Sachsenburgu, okr. Hainichen (NDR). In: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. Brno, 44-67

SOMMER, J. 1991: Kostelní hrad v Horním Slavkově, Castellologica bohemica 2, 177-188

STARÝ, J. – ŠANDEROVÁ, J. – TOMÁŠEK, M. 2004: Tisá skála – Pozůstatky po dolování cínu. In: Stříbrná Jihlava 2004. Jihlava, 96-103

VEČEŘA, J. 2004: Povrchové pozůstatky po těžbě rud a jejich vyhodnocení. In: Nováček (ed.): Těžba a zpracování drahých kovů: sídelní a technologické aspekty. Mediaevalia archaeologica 6. Praha-Brno-Plzeň, 145-156

VELÍMSKÝ, T. 2002: Hrabišici, páni z Rýzmburka. Praha

ZÁRYBNICKÝ, M. 1981: Dílo na potoce Stoka, Arnika 1981, č.5, 168-170

ZÁRYBNICKÝ, M. 1982: Dílo na potoce Stoka, Arnika 1982, č.1, 33-34

ZÁRYBNICKÝ, M. 1987: K montánně archeologickému výzkumu úpraven na cínovou rudu v Horním Slavkově 1980-1985. In: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. Brno, 236-245



[1] Tento text vychází z mé diplomové práce obhájené v roce 2005 na Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK v Praze. Za poskytnutí materiálů z výzkumu raně novověké úpravny rud děkuji Miloši Zárybnickému.

[2] Například v roce 2002 se konal seminář s názvem Těžba a zpracování drahých kovů: sídelní a technologické aspekty v Praze, o dva roky později seminář K dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině v Jihlavě.