Zdař Bůh od Hornické Matice slezsko-moravsko-české

ARCHIV 2007

text 71

Conferenciér (Leden 2007)

(Text 71 www HMSMČ I-07)

text 72

K MEMORANDU NNTM (listopad-prosinec 2006) KLIKNĚTE TAKÉ NA NÁSLEDUJÍCÍ SOUVISEJÍCÍ DŮLEŽITÉ PŘÍLOHY.

Miloš Zárybnický

 

Stáhnout MEMORANDUM K NÁRODNÍMU TECHNICKÉMU MUZEU - [dokument word]

Stáhnout související přílohy - [archiv zip]

(Text 72 www HMSMČ I-07)

text 73

V Lutherově sále ve Wittenberku visí cyklus obrazů (1516), ilustrující deset Božích přikázání.. od Lucase Cranacha Včetně výše reprodukovaného Nemluv falešné svědectví proti bližním svému. Při jeho shlédnutí jsem zapátral ve svědomí., za sebe i za skupinu , která sestavila Memorandum pro "jiné" lepší Národní technické muzeum (viz text 72 v našich webovkách) A došel jsem k k závěrům :

Bezpochyby bylo správné zveřejnit onen materiál a mít v záloze celkem na 70 pravdivých důkazů.(dokumentačních záznamů) které spolupracovníci , současní zaměstnanci NTM, shromáždili k obraně svého postavení i k ochraně významné národní kulturní instituce. Trochu nám tou snůškou zastínili třetí paragraf, jímž jsme chtěli připomenout koncepční obsáhlé možnosti působení NTM , odborné i směrem pro veřejnost . Takže kdo to četl jen zběžně " po úhlopříčce", a odložil, mohl si pomyslet, že jde o jakýsi pamflet- Ve skutečnosti toto zahuštění omáčky vzniklo nezbytným zveřejněním popisných partií o činnosti pana ředitele Kupce a jeho patra vykonavatelů , zbavených pravomocí , zčásti i vlastního myšlení apod. (Srv. příp.také text 65, Epilog k záchranářské výstavě, kde jsme Kupcův nalomený "slibotechnový" charakter připomněli bez hutnějšího zdůraznění škod časových , finančních i morálních vůči polským partnerům,, které nám zavinil).

Memorandum většinu médií ale nezaujalo a menšina si vybrala nedůrazně a zkusmo vlastně jen jeden dva případy. Na pozadí četných politických změn ve státě i na ministerstvu kultury náš záměr a zájem u nezbytnou změnu vlastně ztroskotal. A nejspíš zapadne většina obdobných pokusů, když lidé, kteří by měli rozhodovat, se starají o své interní a a ukryté zájmy , nepotřebují -nechtějí svá rozhodnutí nebo pasivitu hájit apod.

V kauze NTM to byl nejprve ministr "major"Jandák( jeho někdejší filmová role "zeleného mozku"mu seděla vskutku bytostně a snad mu zůstala v krvi). Tehdejší jeho náměstek architekt František Formánek, zcela obeznámený s problematikou NTM ,. se snahou o spravedlivý postup, nebyl majorem slyšán a (jak Pilát v krédu ). Pak se stal se v krátkodobých veletočích ministryňky Třeštíkové její "překážkou"-neznámo proč , aby mohla být čestná(jak prohlásila). Potom zas se za ní omluvil sám premiér Topolánek. Snad že to tak nemyslela? Formánek , který odborně vyhovoval a nejspíš politicky nepřekážel socdemákům, poté i jejich opozici, se pak v několik hodinách (v našich poměrech nutně ?) musel stát nežádoucí pro obě politikářské soupeřící strany. Takže odložené NNTM, podobně jako tomu bylo v mezidobí ministra Štěpánka ,zatím čeká na jiné časy. Jediné pozitivní zůstává, že čím později bude řešeno, tím větší bude z toho ostuda příslušného ministerstva kultury s většími ještě škodami .V lepším případě se to veřejnost jako u předchozích už okolnosti nedozví ,V horším případě jí to dokonce bude jedno. A kňučet u toho, že a proč se zrovna takto zacházelo s kulturním dědictvím (nebo pomocí ještě jiných frází) mi připadá nedůstojné a neproduktivní jak příslovečné vytí na měsíc. Psí hlas do nebe nejde…

Zmíněné i mnohé další je tedy obrazně i ve skutečnosti pod sněhem - včetně malebné věznice v někdejších důlních budovách nad Odolovem . Nezjišťoval jsem, podle známé písně, zda "vězňové se tetelí ve dne v noci v posteli "! Avšak sousedé, obvodní báňská záchranná stanice pro Trutnovsko, fungují včetně zdravotnických svozů z okolních vesnic i jako turistická ubytovna ( tel. 499886195). Turisté přicházejí hlavně na jaře a v létě a štěstí patří jen připraveným. Dokonalého průvodce k dolování černého uhlí na Jestřebích Horách od osvědčeného báňského historika Václava Jiráska vám přiblíží následující recenze Otto Hejnice. Knížka, k jejímuž zakoupení je si třeba přispíšit vás provede všemi pamětihodnostmi včetně případné návštěvy hornické expozice v nedaleké Rtyni , kultura@mestortyne.cz, tel.602123990.

Mezi nejbližší přední orografické celky jako Krkonoše, Krkonošské podhůří nebo Broumovské mezihoří se Jestřebí hory rozsahově nedostaly. Zato jsou, východně od Trutnova a přinejmenším od 16.století známé dolováním černého uhlí. :Likvidací dolu Pětiletka v roce 1962 zaniklo hornictví na dole Ignác, na Jestřebích horách až v roce 1990..

Mnohem zajímavější byly počátky a rozvoj , řízený z náchodského knížecího zámku i dalšími nálezci a soukromými podnikateli. Řada šikmých uhelných slojí vycházela na povrch. Po nich se sestupně dobývalo, případně z úbočí ražením štol , které zároveň odváděly přítoky vody. Poté svislé jámy lezní , vybavené žebříky a svislé těžní jámy s rumpály přispěly k orientaci v uložení slojí, které se po polovině 18. století těžily i pomocí parních těžních strojů z hloubek přes 200 metrů .

Během 18.a 19. století lze zde mluvit o vývoji k osvědčenému industriálnímu komplexu. Pro dopravu vytěženého uhlí sloužily bremsty-svážné tratě s brzdným strojem a úzkokolejné dráhy pro vozy, tažené koňmi. Trasy někdejších tratí po úbočích Jestřebích hor vedou v letě turisty na místa zavalených jam ,štol a někdejších kosových pecí, briketárny a k haldám hlušiny.

(Text 73 www HMSMČ I-07)

POZNÁMKA REDAKČNÍHO ŠOTKA-PERMONÍKA. Máme snad v hořejším náhlém přeskoku tématu z ministerstva kultury k věznici (bez jakéhokoliv oslího můstku!) vidět jen náhodu nebo nechtěnou autorovu asociaci čí dokonce chtěnou rafinovanou narážku ? Kohože by tam chtěl vidět tetelit?

text 74

K HORNICKÉ PROSOPOGRAFII (kolektivnímu životopisu) náměty

§1 Žacléřsko - Fotografie se týkají těžní věže v Žacléři na dole Šverma v roce 1964, kde (zleva) Josef Vlásek, Josef Kořán a Karel Hýbl za ČKD Slaný s podnikem Hutní montáže vyměňovali lanovnici a natahovali nové těžní lano .Na samostatné fotografii je Antonín Špalek, který se v meziválečném období podílel na prvním vůbec celosvařovaném mostě v Československé republice. Kořánovi a jeho kolegům přišlo také zcela normálně lidské, že na Žacléřsku se dole v šachtě sblížovali s mukly. Zprostředkovat jim nekontrolovaný poštovní styk s blízkými venku bylo maličkostí - a povinností. Jaká za to byla sazba pro socialistického občana už se asi nepodaří zjistit...

§2 Ostravsko - Někdejší člen této pracovní skupiny Josef Kořán k snímkům připomněl úctyhodný roční montážní výkon na řadě ostravských dolů, když postupně vybavovali nároží vzduchotechnikou a mnoha jinými slánskými sériovými výrobky pro těžbu.Od výdušné jámy na Svinově po Jeremka (11.patro), kde na kožené svářečské zástěře po úklonu sjížděli zcela obdobně jako středověcí horníci na fleku, přešli k likvidovanému Honnegeru, aby smontovali speciální stroj na výrobu jílových koulí, kterými se prostřednictvím vodního proudu zakládaly chodby. Poznal je Mír i Máj v Karviné a pak také odevzdali kus díla na výstavbě Staříče (frikční vrat).

§3 Slezsko - Mezi Orlovou a Novou Hutí při běžných cestách šalinou poznal Josef Kořán řadu zajímavých spolucestujících, obdivoval jak se umí na Slezsku bavit vzájemně i s českými dělníky.Byli si také zatančit na t. zv. Malých Benátkách Mariánských Hor, kde ovšem na bodré středočeské vyzvání, bezelstnou otázku slušnému děvčeti "půjdem si dupnout", přišla vzhledem na polský kontext slovesa tak pádná odpověď. že dále už tancechtivec nečekal. Pro pohyb v kolotoči prací montážníka v provozech měli průkaz k "jízdě na laně" i v době těžby, tedy mezi vozíky rychlostí, kde vyrovnání rozdílu ušního tlaku bylo náročnější než u běžně fárajících havířů. Zdravili se vzájemně Zdař bůh! a doporučované soudružské čestprácování připadalo v úvahu případně na povrchu nahoře (jak kdy a před kým).

Dobývání černého uhlí na Trutnovsku

Václav Jirásek vydal studii "O dolování černého uhlí v markušovicko-svatoňovické oblasti na Jestřebích horách". Soustřeďuje se na část revíru bývalých Východočeských uhelných dolů od objevení uhlí až po poválečné vydobytí uhelných zásob a zatopení Dolu Pětiletka v roce 1962.

Po odborném úvodu do geologie autor sleduje, jak se začínaly dobývat uhelné sloje, které vycházely na den, nejprve se uhlí hrabalo, pak se kopalo špičáky. Později se dobývalo z chodeb, které šly po sloji, z úpadních jam, důležité byly odvodňovací dědičné štoly, které podfárávávaly již těžené partie.

Ve druhé polovině 19. století přichází éra parních těžních strojů, vznikají strojní jámy, sv. Ingnáce v Markoušovicích, sv. Petra ve Starém Sedloňově a Xaverská těžní jáma na dědičné štole. Zajímavé bylo odvádění kouřů z důlních kotelen v podzemí a systém větrání pomocí větrních pecí.

Kvůli konkurenci lacinějšího dolnoslezského uhlí se stává dolování v této části revíru po roce 1890 nevýnosné, důlní podniky Ingnác, Petr a Xaver jsou kolem roku 1900 likvidovány.

Díky legendě o záměrně nevyrubaných uhelných slojích je v roce 1922 obnovena dědičná štola U Buku, ale v roce 1923 je zdejší těžba pro malou rentabilitu zastavena.

V roce 1946 po znárodnění vznikají Východočeské uhelné doly, v polovině roku 1948 je rozhodnuto o vstřícném plánu na zlevnění ceny uhlí s tím, že z úspor získaných při těžbě rentabilní Idy - Slepého dolu, Tmavého dolu a Chlíveckého dolu se vyzmáhá a zprovozní štola U Buku, v roce 1949 přejmenovaná na Důl Pětiletka, aby ověřila "zapomenuté", ve skutečnosti neexistující sloje, že se "po údernicku" překoná názor bývalých báňských úředníků, tvrdících, že další těžba bude nerentabilní.

Václav Jirásek cituje vyprávění havířů, uveřejněné v tehdejší hornické Jiskře, uvádí zápisy Revírního báňského úřadu, popisuje slavnost otevření i fakt, že "nové" uhlí nepocházelo z 11. sloje, kvůli které byla Pětiletka otevřena, ale ze slojí, kterými štola již procházela.

V průběhu dalších let byli oslavování přední pracovníci, plnící až na 156 %, ale vzhledem k nutným vícepracím, složitým geologickým podmínkám, tektonickým poruchám, stařinám atd. byla celková cena zde vyrubané tuny uhlí mnohem vyšší než na několik kilometrů vzdáleném Tmavém dole, který byl jedním z dalších úseků Dolu Zdeňka Nejedlého.

Vedle budovatelsky optimistických článků v Jiskře uvádí Václav Jirásek nepříznivé hlasy z porad k postupu prací na Dole Pětiletka a část velmi kritického dopisu Theodora Lokvence adresovaného vedení dolu z roku 1954.

Na konci ranní směny 29. května 1962 došlo po odpalu na průzkumném překopu k průvalu důlních vod velkého rozsahu, střelmistr Kopecký a předák Bradko stačili utéci k jámě Petr, kterou spolu s pumpařem vyfárali na povrch. Štěstí bylo, že se střídaly směny a jinak nikdo v podzemí nebyl. Ponorná čerpadla nakonec vyčerpala i 4. patro a 41 metrů vyraženého překopu, ale přítok vody neustával.

Komise konstatovaly, že uhelná substance na Dole Pětiletka je vyrubána až na zbytek cca 18 000 tun, který však je v nevyrubaných zbytkových pilířích na různých patrech. Bylo rozhodnuto důl vyplenit a opustit, havíři přešli na další závody Dolu Zdeňka Nejedlého.

Na závěr uvádí autor seznam pracovníků dolu Pětiletka, cituje Schválení plánu likvidace dolu a zpovídá pamětníky. Václav Jirásek jako student horní školy v Úpici na Pětiletce fáral, v době jejího zatopení štajgroval na vedlejším Tmavém dole.

Tato studie volně navazuje na předešlé Jiráskovy knížky "Ve znamení mlátku a želízka", 1. díl - O horách a hornících a 2. díl - Připomenutí dávných časů, které jsou určeny široké veřejnosti a vedle montánní historie revíru mají také značnou hodnotu národopisnou, protože zachycují hornické pověsti a zvyky v širším kontextu, popisují, jak se žilo od 18. do počátku 20. století pod Jestřebími horami.

V publikaci "O dolování černého uhlí v markušovicko-svatoňovické oblasti na Jestřebích horách" vstupuje Václav Jirásek do současnosti. V závěrečných kapitolách ukazuje některé vážné problémy poválečného dobývání černého uhlí.

Knížka se dobře čte, porozumí ji i laik. Má 88 stran, obsahuje řadu map, nákresů a černobílých historických fotografií. Je brožovaná, na barevné obálce je nárysná důlní mapa z roku 1880. Má náklad 500 výtisků, distribuuje ji Obecní úřad 542 34 Malé Svatoňovice, tel. 499 776 341, kde lze také objednat oba díly Jiráskovy publikace "Ve znamení mlátku a želízka".

Otto Hejnic hejnic@diamo.cz

(Text 74 www HMSMČ I-07)

text 75

Horní Slavkov se připravuje

Další, již 11. setkání hornických měst se bude konat v Horním Slavkově v sobotu 15. září 2007. Napsal nám to Ing. Rudolf Tomíček, který byl zvolen do čela Nadace Georgia Agricoly a má tuto hornickou akci za město Horní Slavkov na starosti. Důvodem, proč se setkání hornických měst bude konat právě v Horním Slavkově, jsou tři výročí. Z roku 1357 pocházejí první dochované písemné zmínky o městě, letos uplyne 650 let. V roce 1507 byl vydán Báňský řád Jana Pluha z Rabštejna, uplyne 500 let, a roku 1547 byl Horní Slavkov povýšen na svobodné královské horní město, uplyne 460 let.

Součástí setkání a hornických oslav bude seminář Montantour 2007, kde organizátoři chtějí dát prostor muzejním pracovníkům, provozovatelům hornických památek a zástupcům hornických měst, aby se podělili o svoje zkušenosti a hledali možnosti, jak dál prezentovat a propagovat hornické památky. Záštitu nad touto akcí převzal hejtman Karlovarského kraje JUDr. Josef Pavel. Podrobnější informace o 11. setkání hornických měst v Horním Slavkově přineseme v příhodném čase.

Přihlášky faxem 352 698 339, 352 698 130 nebo setkani@muhslavkov.cz a od dubna budou další informace na www.muhslavkov.cz/setkani

(Text 75 www HMSM I-O7 )

text 76

"Stříbrná Jihlava 2007", I. cirkulář

Muzeum Vysočiny Jihlava


si Vás dovoluje pozvat na tradiční konferenci o historii hornictví a důlních prací na Vysočině "Stříbrná Jihlava 2007", který hodláme uskutečnit v termínu od 4. - 7. 10. 2007 (čtvrtek - neděle) v Jihlavě

Kontaktní adresy:

>>> Stáhněte si přihlášku!

(Text 76 www HMSMČ I-O7)

text 77

C II-III- O7 Conferenciér-editorial

BLÍŽÍ SE ČAS DESETILETÉHO TRVÁNÍ HORNICKÉ MATICE , ZALOŽENÉ v roce 1998, kdy jsme ve prospěch pěstování montánních dějin rozšířili tradiční okruh externích spolupracovníků hornického oddělení Národního technického muzea na personální a spolkovou základnu neomezovanou tehdejšími představami a praxí vedení ústavu. (NTM) a stagnujícím Klubem přátel NTM. Snad již při příležitosti letošní konference Stříbrná Jihlava 2007, možná až v příštím roce v srpnu v Mikulově , na shrnujícím posteru připomeneme některé aktivity včetně těch , které se bohužel neujaly z příčin ne zcela jasných (soutěž montánních muzeí) nebo nenašly takovou podporu , jakou by si podle našeho názoru zasloužily ( česko-polská záchranářská výstava r.2006 např. od Českého báňského úřadu). Chceme desetiletí uzavřít také jistými návraty k realizacím na čas opuštěným , jako byla myšlenka naučné stezky k sliveneckému mramoru (v trojúhelníku Chuchle, Slivenec, Lochkov nebo k zatím rozpracovaným tématům (žula na Skutečsku a Hlinecku).

Na našich webových stránklách si pravděpodobně dovolíme postupně zavzpomínat a komentovat některé muzeologické i byrokraticko až satirické momenty z činnosti NTM, jak je pamatujeme od roku 1962 v j dokonalostech i v podobách neuvěřitelně žalostných .. , Když se nám nepodařilo v roce 2003 začít pracovat plně řádně na námětu dějin ústavu, tak alespoň tímto glosátorským způsobem objasníme jisté starší příčiny a kořeny známé trvající krize NTM .

Potřebnost nemlčet nám připomnělo v minulém roce Memorandum k NNTM (viz zde výše signál na příslušný text, který nutno číst včetně příloh!). Tudíž jsme se dali k dispozici (i tyto naše webové stránky) podepsaným i dalším zatím anonymním zájemcům, pracovníkům NTM. S nimi jsme usilovali o jiný směr cílů , práce i vývoje vnitřních vztahů v této národní instituci, kde paralyzovat iniciativy je to nejtypičtější -a to jakoby po tiché domluvě s příslušným ministerstvem. V období „ ikarských „ her Škatulata hejbejte se neboli „ na přední fleky dáme jen naše kluky „ nic jiného se asi nedalo čekat něž prohrát -a čekat! Nápad jiného ministra . Martina Římana, přestěhovat Český báňský úřad do Ostravy , nijak z této řady brutálních politikářských hrátek nevybočuje …

Předem víme, že naše postřehy a popsané prožitky ukáží, jak daleko se muzea kulturně i dokumentačně vzdalují od možností, které se jim nabízely a dosud naskýtají , jak jsou mnohdy v pozici outsiderů při poměřování s výsledky amatérských zájemců o obor nebo s aktivitami řady sdružení dobrovolníků! A není to poznatek jen náš, osobní, sdílejí jej i jistí specialisté včetně zahraničních (srv. Text www).

Historiografická a muzeologická profesionalita při končící báňské činnosti měla své stinné stránky a budoucnost ukáže nakolik se kdo jak l z toho poučil a co napravit. Dole připojený program z nejnovější Hornické ročenky naznačí , jak v tomto směru chce přispět naše sdružení – také s vaší pomocí, za kterou děkujeme !

A nakonec něco lidštějšího, než je muzejničina :

Citáty na malovaných kameny a těžítkách s mnoha moudrostmi a aforismy spatříte na http://tisickrat.zde.cz Jsou tam informace o svérázném zaměření Heleny Čížkové k váze a kráse nejrůznějších přírodních výtvorů přidat sílu lidského uvažování, humoru a transcendence.neboli vytvořit i něco až nadpřirozeného - přinejmenším i přírodního i lidského. Došla v tom až k až k jedinečné publikaci, vhodnému dárkem pro každou příležitost.

Knížka obsahuje 1000 textů, tématicky uspořádaných do 17 kapitol: např.o životě, o člověku, o času a věku, o ženách a mužích, o dětech, o zdraví, o štěstí, o přátelství, o moudrosti, o smíchu a humoru, o lásce, sexu a erotice, o sebedůvěře, o práci, o jídle, o pivu, o penězích a jiných myšlenkách. Publikace má celkem 105 stran, formát 120 x 180 mm a je ilustrována Janem Šebestou, předním výtvarníkem. Cena 100 Kč za kus Objednávky posílejte na adresu: helena.cizkova@email.cz nebo telefonicky: 723 220 961

Miloš Zárybnický

(Text 77 www HMSMČ II-III-07)

kliknutím zobrazíte v původní velikosti

text 78

STARÉ HORNICKÉ A HUTNICKÉ MÍRY A VÁHY

Když jsem psal před rokem o tom, že PhDr. Ladislav Jangl pracuje na monografii o starých hornických mírách a váhách a tak trochu jsem žehral, že by bylo dobré, kdyby se našel vydavatel této v mnoha ohledech užitečné publikace (občasník DIAMO, ročník XII, číslo 5, květen 2006), netušil jsem, že po necelém roce budu požádán o recenzi knihy, která mezitím v rekordně krátké době - na konci roku 2006 - vyšla.

Spatřila světlo světa monografie, která v této ucelené podobě v naší hornické a hutnické bibliografii dosud chyběla. PhDr. Jangl v ní zúročil své mnohaleté zkušenosti báňského historika i zaměstnance kutnohorského pracoviště Geofondu České republiky. Téma starých hornických a hutnických měr a vah přitom zpracoval v dosud nevídaném rozsahu a doložil je velkým množstvím citací historických pramenů i novější literatury. Nevyhnul se přitom ani měrám, jejichž interpretace může být dnes nejasná nebo víceznačná. Novým je přístup, kdy hodnoty uváděných měr a vah zasazuje do doby a okolností, za kterých byly užívány; tím nejen dává těmto mírám a váhám správný dobový, regionální a oborový význam, ale při bedlivém čtení publikace také umožňuje jejich správnou interpretaci a přepočet v současnosti. Kniha je rozdělena do těchto hlavních kapitol:

Součástí knihy je i soupis odborné literatury a hlavních archivních fondů a pramenů v tuzemsku i v blízkém zahraničí, z nichž autor čerpal, stejně jako seznam základních a pomocných dokumentů vydaných v edicích a publikacích. Připojen je přehledný věcný obsah jednotlivých kapitol.

Kniha v pevných deskách a vazbě má 143 stran formátu A4 a je vytištěna v reprezentativní, graficky zdařilé historizující úpravě. Je doplněna četnými rytinami z Agricolových Dvanácti knih o hornictví a hutnictví. V případech, kdy se autorovi podařilo nalézt zobrazení příslušných měr v archivních pramenech, jsou připojeny také přehledné perokresby.

Publikaci vydalo Krajské muzeum Sokolov, příspěvková organizace, a vytiskla ji firma FORNICA GRAPHICS, s. r. o., Sokolov. Vydání knihy podpořili Krajské muzeum Sokolov, Karlovarský kraj, Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., Sokolov, Severočeské doly, a. s., Chomutov, DIAMO, státní podnik, Stráž pod Ralskem a Nadace Georgia Agricoly.

Kniha vyšla v 1. vydání nákladem 700 kusů a lze ji za 250 Kč zakoupit v Krajském muzeu Sokolov (viz http://www.omks.cz/).

Janglovy Staré hornické a hutnické míry a váhy jsou novou a užitečnou pomůckou všem, kdo se setkávají se starými hornickými a hutnickými mírami při ložiskově-geologických, montanistických, archeologických a speleologických výzkumech i při řešení problematiky poddolovaných území a při správě starých důlních děl. Je klíčem k poznání, jak složitý systém stará hornická a hutnická metrologie vytvářela a jak je nutno k interpretaci těchto měr přistupovat kriticky a se znalostí věci. Neměla by také chybět v žádném archivu s montánními fondy a v žádné veřejné či soukromé knihovně, jejíž součástí jsou jak monografie typu Agricolových Dvanácti knih o hornictví a hutnictví, Erckerovy Knihy o prubířství, Peithnerova Pokusu o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů, Sternbergova Nástinu dějin českého hornictví, Kořanových Přehledných dějin československého hornictví, tak i edice České horní právo či Janglův Báňskohistorický slovník německo-český a Hornický slovník. Co k vydané knize říci závěrem? To, co napsal v předmluvě Ing. Pavel Beran, ředitel Krajského muzea Sokolov: „... výjimečné dílo zcela výjimečného autora.

RNDr. Jiří Vosáhlo

(Text 78 www HMSMČ II-III-07)

text 78

ČTVRT STOLETÍ SNAH O AKTIVNÍ SBÍRKOTVORNOU ČINNOST

(Amatéři i profesionálové v montanistice)

Programová úvaha dr. Jiřího Majera, CSc na celostátním semináři hornických muzeí v prosinci roku 1985 je teoreticko-praktickým mezníkem více než dvacetileté dokumentační a presentační činnosti, jejíž některé rysy nám mohou pomoci v příštích letech (Rozpravy NTM , Studie z dějin hornictví 19, Praha .NTM 1987).

Jiří Majer tehdy za hlavní diskutovaný problém (při šíři montánních věd a jejích pomocných oborů) určil metodologii dokumentace („kodex výběrových kriterií“). A předpokládal pro tvorbu muzejních sbírek syntézu dějin vývoje hornictví jako pracovní maketu pro zjištění vzájemných faktorů jednotlivých montánních disciplin („klíč k výběru sbírkového materiálu pramenné povahy “). K podobě takového „klíče“ tvořené tezaury jsme pak publikovali několik statí a ukázek , vzniklých už předtím, koncem 6O let ve specializovaném muzeu Jílového u Prahy. Nutno přiznat že jinak bez valného ohlasu jak v teoretické tak modelové rovině jinde , ale s jistým uspokojením při aplikaci při vlastní akvizici.

Proti statické formě „ presentování a v ý k l a d u dokumentace k vývoji hornictví “ (podtrhl M.Z ) Majer podrobně rozebral a shrnul tehdejší nejprogresivnější příklady , nesené vlivem skanzenů (národopisný švédský z r. 1891 a další) , hornických muzejí v přírodě (Wielicka ), využívajících důlní díla a provozní objekty, a geologických muzeí v přírodě. Připomenut byl i trend muzeí ekologických přelomu let 70. a 8O. , a také naučných stezek, které v té době vznikaly u nás. Byly už také perspektivy a konkrétní obrysy vzniku podnikových muzeí včetně jejich legislativního zakotvení, které už tehdy předběžně , ale iniciativně prosazovali jednotlivci ( např. hornická výstava při dole Stannum na Hornoslavkovsku).

K prosazení se používalo všemožných prostředků i pák, včetně tehdejší ideologické. Dělo se při úspěších střídavých a protitlacích těch soudruhů ,kteří kromě čtení partajních thesí a pití kávy téměř nic dalšího neuznávali a na ně ani balení dobrých pomyslů do příslušných frází nepomohlo. Vhodným příkladem je možné posloužit z někdejších Východočeských uhelných dolů , kde Václavem Jiráskem inspirovaní nejprve svazáci , poté i další příznivci jeho sbírkových akvizic a snah o záchranu nejrůznějších památkových objektů vždy po čase museli kapitulovat. Přes jisté prohry však právě odtud z období hornického útlumu Národní technické muzeu (NTM) získalo významnou sbírkovou „ jiráskovskou“ kolekci . Tvrdošíjností a vytrvalostí zmíněného badatele vznikla i podstata hornického fondu muzea ve Rtyni. Obojí je příkladem, jak jednotlivec „zadní částí obrácen k institucím“, , tedy bez nich nadprůměrně překvapí natolik, že příslušné oddělení v centrální instituci se proti němu jeví jaksi pod druhou až třetí odmocninou…

EXTERNISTÉ POMOHLI V MNOHÉM

Oficiální podporu hornickým muzeím v Bánské Štiavnici a v Příbrami a také snahy o zřízení hornického muzea na Dole Eduard Urx v Ostravě ( průkopnická myšlenka stále nedoceněného ing. Hepa), také záslužně předznamenali dobrovolníci, externisté. A je to typické skoro všude, kde se něco význačného později podařilo . V Ostravě to bylo projektem hornické stezky na Landeku ( srv. članek Ing Hepa, výše cit. Studie z dějin hornictví 19 . Praha 1987).

Chceme-li pak v jisté neúplné zkratce vyjádřit další vývoj a jeho některé tendence, pak není od věci hovořit o dvojí profesionalitě. Profesionalitě v okruhu stálých zaměstnanců technických muzeí , fungujících z prostředků veřejných a někdy neméně odborné profesionalitě dobrovolných muzejníků, mnohdy oddaných některým hlavně však muzeografickým cílům (cosi ukazovat, což se mnohdy ukazuje jako nepatřičně omezené)). A často bez ohledu, zda jsou oficiálně podporováni. Prokázalo to prostředí jistých oslav krátce tehdy trvajícího Vlastivědného spolku Rosicko – Oslavanska ( ustaven 7. června 2000), který je veden dobrovolníky profesně spojenými s elektroenergetikou a hornictvím. Tudíž se níže zaměříme převážně na skutečnou či touženou profesionalitu druhé skupiny. Podle našeho zjištění je u nás takových spolků a kolegií ,majících velmi blízko k horničině , už na 60. Prokazuje to i každoročně Hornická ročenka, vydávaná ČBÚ a Zaměstnavatelským svazem, v posledních rocích i Společenstvem ¨těžařů ČR

MNOHÉ SPOLEČNÉ "PROFESIONÁLŮ" S "AMATÉRY"

Obě skupiny přinejmenším spojuje či měla by spojovat námi zcela mírně slovosledem rozčleněná, jinak nezměněná definice muzea dle Internacional Council of Museums :

„…muzeum je stálá nevýdělečná instituce ve službách společnosti a jejího rozvoje, veřejnosti otevřená a získávající, uchovávající, zkoumající …hmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia , výchovy a potěšení-… tyto (doklady) zprostředkuje a vystavuje.“

Některým částem souvětí rozumíme takřka intuitivně , jiné potřebují uvážit ve vztahu s konkrétní aplikací pro montánní muzejní činnost. Vynechávám , nechávám na čtenáří, že a proč je třeba v uvedené definici letmo naťuknuté účely muzea chápat hlouběji, spojitě a jako nedílný celek. Přitom má význam, ,jak ještě prokážeme , ptát se u všech muzejních snah a tendencí , co se při nich skutečně děje se získanými doklady . V definicí z k o u m á n í a připomenuté s t u d i u m (hmotných dokladů) včetně p r o s t ř e d í je zmíněno v souvislosti s člověkem vůbec, čili pro hornictví tu předně rozumíme např. sociologickou či historicko-sociologickou stránku hornictví . Ta je tu neméně důležitá (patří sem) stejně jako i víceoborová stránka ryze technická, hornictví. Je tudíž na místě další podotázka či mezititulek

CO S JIŽ ZÍSKANÝMI DOKLADY - A JSOU DEFINITIVNÍ ?

Předem odpovídáme, že definitivní nejsou a vysvětlíme to na také případě z Oslavan, kdy spolek pracuje s posláním mapovat , dokumentovat a zviditelnit přírodní, historické a kulturní dědictví regionu, kde byla vybudována první velkoelektrárna na Moravě, kde navazuje nejmodernější energetické dílo jaderná elektrárna Dukovany. Spolek nalezl řadu kontaktů mezi obcemi Rosicka - Oslavanska, aby byla zajištěna úzká spolupráce všech hornických obcí. Získána podpora Městského úřadu v Oslavanech a Okresního muzea Brno-venkov, vybudoval stálou výstavu "Hornictví a energetika Rosicko - Oslavanska" v areálu zámku . Obnovili naučnou stezku podél řeky Oslavy ke geologickým poměrům permokarbonu a panely v terénu doplňuje brožura, zpracovaná RNDr. Malým . K historii revíru od r. 1760 je k dispozici nová publikace Jarmily Plchové.

Podíl na representaci regionu a rozvoji cestovního ruchu je nesporný a nepopiratelný, obsahově posílen i hornickou specializací. Dobývání uhlí v Rosických uhelných dolech bylo zastaveno v roce 1992 a dosáhlo největších hloubek v Evropě (1400 m) . Tato a další specifika a některé stránky rozvoje jsou již prostudovány ( např. ekonomické dr. Janem Steinerem, ( viz již cit. , Studie…Rozpravy NTM, svazky 99 a 1O2, 1985 a 1987).

Mohou se k tomuto jistě všestranně úspěšnému začátku časem přidat k zviditelnění muzea jakékoliv další i nadregionální poznatky, třeba presentovat výsledky dosavadních bádání nad Listem a jeho zásluhy při elektrifikaci Moravy nebo jeho normotvornou činnost (ČSN) s názory na filosofii techniky a techniků (srv. publikaci Vladimíra Lista Technik hledí na svět l937), jak je např. zpracovala někdejší archivářka NTM dr. Marcela Efmertová. Přesto k naplnění ZÁKLADNÍ funkce každého muzea a jeho profesionality podle našeho názoru patří především držet dvě věty z „ Code of Professional Ethics“, Paříž, ICOM 199O :

„Důležitou profesionální povinností je zajistit, aby všechny předměty, které byly dočasně nebo přijaty do muzea , byly potřebně dokumentovány , aby byl znám jejich původ, identifikace, stav a zásahy na nich provedené. Všechny předměty přijaté do muzea musí být řádně uchovávány , chráněny a udržovány. „

PROFESNÍ ETICKÝ KODEX ICOM,

mezinárodní muzejní organizace, který vyšel péčí ćeského výboru ICOM a Asociace českých a moravskoslezských muzeí a galerií (1994), kromě toho k profesionalizaci přináší ještě řadu pravidel , zavazujících soukromé i státní subjekty k povinnostem , o jejichž plnění rozhodují obecně morální normy před veřejností , osobní zodpovědnost vůči ní, s připomenutím pravidel individuálního jednání a nepreferování soukromých zájmů, nekorupčnosti a dalšího, jako je odpovědnost ke kolegům a profesi.

DOKUMENTOVAT NEBO TRANSDISCIPLINARITA ?

Výše uvedený odstavec jsme vybrali proto, že právě jeho preference ( při respektování jen zmíněných částí kodexu) především a vždy rozhoduje o kvalitě minulé i příští dokumentační činnosti k a ž d é montánní historiografie včetně práce s hmotnými předměty. Podle našich zkušeností trvá ve většině muzeí zatím opak při akvizici a dalším zpracování sbírkových fondů , tedy převážně nesystematický a nesystémový přístup. Mluví se a píše v souvislosti s technickým muzejnictví zejména o konceptech sbírek i jejich aktualizaci jako modelu , pomocí něhož má či může být postižena podstata vývoje techniky, konstatuje se „transdisciplinarita , spočívající v pojímání techniky jako nedílné součásti kultury, ( která prý-M.Z. ) nachází svůj výraz především v mnohotvárné presentaci zahrnující prolínání techniky se všemi oblastmi lidské aktivity .“ A tvrdí se, že dokumentační zachycení interdisciplinární techniky vede napříč jednotlivými sbírkami. Rozeznat v tom značnou míru obecnosti až frázovitosti není těžký úkol zvláště proto, že ony koncepty sbírek měly prozatím či mají blíže k nákupnímu seznamu zapomínající hospodyně než k odborně vytvořenému modelu objektů , jejich vlastností a vztahů (blíže k tomu viz také náš příspěvek z roku 2006 pro brněnskou konferenci s názvem Aktivní tvorba sbírek –hlavní paradigma muzealizace ?,

HLAVNÍ SMĚR VŠECH

Zní to někdy takto programově a vznešeně , ale přitom dlouhodobě řízení, výchova a podpora muzejních profesionálních kurátorů (i v NTM) zcela pomíjela ono ZÁKLADNÍ O SBÍRKOVÉM PŘEDMĚTU – péči a posouzení , aby byl skutečným representantem systému VZTAHŮ ostatních, z nichž vyjmutí , stejně jako pohled na jeho VLASTNOSTI je oním gruntovním, které musíme mít stále v patrnosti. A mělo by se to obrazit především o těchto skutečnostech PROTOKOLÁRNĚ , což jsou inventární karty . A to bez ohledu, zda jsou psány po staru nebo už slouží počítač. Rozhoduje kvalita podchycení vlastnosti a vztahů, řečeno obecně .

A jedině pochopení právě této části dokumentačního přístupu jako elementárního a zároveň základního pro syntézy vyšší , může vést k těm vhodným konceptům sbírek, jejichž aktualizace je přínosná až tehdy, když je dokumentovaný úsek sledován průběžně, historicky a s přihlédnutím k nejnovějšímu vývoji, využíváno v plné šíři příslušné literatury a pramenů archivních. Z nich převzaté a ověřené údaje , patřičně protokolované , patří k tomu , co činí i náhodně i úmyslně do muzea převzatý předmět exponátem. Ne vždy to bylo při zdánlivě „ vědeckém „ dohledu nad kurátory chápáno, takže souběžné získávání k exponátům další dokumentace firemní a jiných pomůcek se zdálo jako nadbytečné ! Snaha o zvládnutí rešeršní práce na exponátu včetně odhalení a zaznamenání příslušných vlastností a vztahů nebo k tomu eventuálně akvizice věcně souvisejících materiálů knižních se zdálo u kurátora jako něco nedovoleného . ( „Na to je přece muzejní knihovna případně muzejní archív “).Máme s tím řadu nedobrých letitých zkušeností.

Výhody A POVINNOST muzejníků ze záliby

V dobrovolných aktivitách montánní specializace se již desítky let obětuje a bohužel i střídá hlavně technická inteligence v pravém slova smyslu . Lidé, kteří své hobby pochopili spíše více než méně jako poslání a mají zdravý přístup, daný původní profesí . Mohou tudíž svobodně volit metody zpracování sbírkových fondů , což by mělo být jejích předním zájmem. Pokud se jim evidence sbírek bude dařit , měli by jako správní správci také uvažovat o zařazení svého souboru do širšího povědomí. Do souvislostí, které přesahují daný region či specializaci jen jejich sbírek.

K témuž vznikl PROJEKT z iniciativy HM SMČ, Hornické matice slezsko-moravsko-české, (hornik@centrum.cz ) , občanského sdružení pro dokumentaci a ochranu hornické kultury hmotné i duchovní, zejména tradic, s výzkumnou činnost, na kterou navazuje prezentace a popularizace výsledků. Záměrem projektu je , za podpory společnosti APPIAN GROUP, aby od spřátelených organizací HM případně i jednotlivých sběratelů vzniklo pochopení spolupracovat na hornické části databáze CES (centrální evidence sbírek při ministerstvu kultury). Pro identifikaci SF(sbírkových fondů) těchto subjektů a pro zápisy do CES zahájila před časem HM SMČ přesvědčovací a metodickou práci u montanisticko-historických sdružení. Otázkou zatím je , jak se projeví s pochopením výhod také společenská zodpovědnost na straně oněch sdružení. Zatím jsme v tomto pesimisty.

Blíží se tedy čas , aby byl shrnut onen druhý , zatím méně viditelný a presentovaný díl dokumentační a akviziční činnosti dobrovolných spolků a jednotlivců a snad i podrobněji zhodnocen jeho přínos .Některých externistů se po různých peripetiích špičková muzea k vlastní škodě postupně zbavila ( Klub přátel NTM) nebo je udržuje a využívá příležitostně (SOPD při NTM ). Doba si to jakoby žádá: předvádět se co nejvíc veřejnosti, někdy značně přednostněji než je péče o akvizici , což je a kdysi už byla jakoby pravdivá výmluva, pokud šlo o sbírky , a zavádějící v každé době.

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA

PhDr.Miloš Zárybnický

(Text 79 www HMSMČ II-III-07)

text 78

Kronika hornictví zemí koruny České

Význam publikace Josefa Suldovského Kronika hornictví zemí koruny České jde shrnout do jediné věty. Je v ní obsaženo všechno důležité, co se v hornictví v průběhu dějin v našich zemích do roku 1989 událo. Je jakýmsi svorníkem klenby, spojující rudné, nerudné a uhelné hornictví v jeden celek. Že se všechno na 400 stran vešlo, je dáno tím, že autor zvolil formu kroniky. Informace jsou heslovité, většina z nich je shrnuta do jedné dvou vět. Rámcem knihy je tak zvaná velká historie, od neolitu, kdy se začaly dobývat křemeny a pazourky, ze kterých se štípaly nejrůznější pěstní klíny. V době bronzové se začal rýžovat v Čechách cín, stříbro a zlato. První mince, zvané duhovky, razili již kolem roku 500 před naším letopočtem Keltové. Další mince, denáry, ale nenechával razit svatý Václav, jak se mnozí historikové domnívali, ale až jeho následovníci, Boleslav I a Boleslav II. a mince krom Přemyslovců razili také Slavníkovci v Malíně u Kutné Hory.

Kapitoly jsou členěny podle jednotlivých panovníků, ožívají první králové, roku 1074 Vratislav II a roku 1158 Vladislav II, prvním dědičným králem se stává Přemysl Otakar I v roce 1212, který se stává i kurfiřtem Svaté říše Římské, razí brakteáty a roku 1235 je nalezena hrouda zlata cca 2 kg těžká. Neslavnější středověkou měnou byl Pražský groš, od roku 1300 do roku 1305 jich bylo 10 do zlatého dukátu, později se ale tato mince „zlehčovala“, Jan Lucemburský pak razil ze zlata z Jílového florény, ceněnou mincí byly jáchymovské tolary. Mincovnictví, včetně popisů ražeb, sleduje autor až do zavedení papírových peněz.

Zaujalo mne, že jedním z prvních zmíněných ložisek je Stříbro zaznamenané v roce 1130, hlubinná těžba začala v roce 1183, a Zlaté Hory, na obou nalezištích se těžilo ještě ve století minulém.

V Čechách vzniká horní zákonodárství, Jihlavské právo v roce 1249 a v roce 1300 Václav II vydává Ius regale montanorum. Autor pak postupně sleduje, jak se vyvíjela horní správa, měnily se báňské předpisy a v pozdějších kapitolách popisuje báňské školství.

Krom těžby drahých a barevných kovů a také železa Kronika připomíná rýžování polodrahokamů, od počátků popisuje těžbu uhlí a nerudných nerostných surovin, například kaolínu. Průběžně jsou uváděny objemy těžby, kolik havířů v jednotlivých lokalitách pracovalo. Z uvedených údajů můžeme vysledovat rozkvět, pozdější úpadek a obnovení činnosti a další rozkvět například Kutné Hory, Příbrami, Jílového a Jáchymova, ve kterém v roce 1534 bylo evidováno 914 dolů, na kterých pracovalo 4113 havířů. V Jáchymově, který se tehdy stal druhým nejlidnatějším městem v Čechách žilo 18 200 obyvatel, v Praze tehdy asi 50 000, v Chebu 15000 a v Plzni 3300.

Kronika zachycuje hornické pověsti, Permona a jeho permoníky, sleduje, jak se měnil počet obyvatelstva v českých zemích. Cituje kroniky od Kosmase po Balbína a další prameny a vypisuje z kronik také klimatologické anomálie, např. leden byl teplý, ale sníh pak byl až do května, zachycuje údobí hladomorů, morů i prosperity.

V úvodních kapitolách dřevoryty převzaté z Agricoly, doplňují vývoj báňské techniky. Denní postup při ručním dobývání mlátkem a želízkem činil v chodbě 2 x 1 m cca 2,5 cm, v tvrdších horninách se ve středu chodby dělal pro lepší vylamování zálom.

První čerpadla byla četková, do vody se spouštěly vaky, do kterých se voda nabírala, později nastoupila čerpadla pístová. Hlavní pohonnou silou byla voda, budovaly se báňské rybníky, z nich se voda vedla struhami na vodní kola, ta poháněla i důlní čerpadla, ale protože jejich výkonnost byla nízká, jednotlivé důlní revíry odvodňovaly dědičné štoly. Zajímavý je vertikální přenos síly tzv. mihadly, kdy kruhový pohyb je přeměněn na pohyb vertikální, a mihadla byla až 1,5 km dlouhá! V hlubších dolech již ve středověku bylo „umělé větrání“.

Huberův peň a Schnöduv peň za obcí Krásno, kde se dobývala cínová ruda, jsou nejrozměrnějšími připomínkami hornictví pozdního středověku, dnes připomínají povrchové lomy. V roce 1568 na obou pních došlo k propadu dobývek až na povrch a roku 1620 následoval rozsáhlý propad na Huberově pni. Ještě v roce 1990 těžil spodní partie Huberova pně důl Stannum.

Autor řadu již známých dat doplňuje, roku 1627 byly v Báňské Štiavnici prvně použity střelné práce, ale v roce 1636 je doloženo vrtání děr pro trhací práce v dolech a později byla vynalezena i ucpávka, šulka a předchůdce luntu.

Kronika zachycuje i národohospodářské dějiny, velkorysá politika posledních Přemyslovců a Karla IV. se opírala o české stříbro a zlato. Zaujala mne například uvedená epizoda, kdy Valdštejn, de Witte a Lichtenštejn, dostali po Bílé Hoře do ruky mincovnictví, minci značně znehodnotili a tak mohli za „lacino“ skoupit pozemky konfiskované protestantské šlechtě. Již v roce 1622 se uskutečnil asi vůbec největší „tunel“, provedený na našem území.

Od středověku stát těžbu, někdy do větší jindy do menší míry, ovlivňoval, často ji sám provozoval, například úspěšné březohorské dobývání polymetalických rud ve 2. polovině 19. století, kdy se v revíru těžilo kolem 90 % stříbra a olova v Rakousko-Uhersku, by nebylo možné bez značných státních investic.

Tereziánské a josefínské reformy, povinná školní docházka, zrušení nevolnictví, budování kvalitnějších státních silnic, byly prvním předpokladem, že se průmysl mohl rozvíjet. Budování železnic, započaté o půl století později, pomáhalo dohánět zaostávání Rakouského mocnářství za západní Evropou.

Je zde zachycen vývoj techniky a později vědy. Vedle báňské techniky, pneumatické vrtací kladivo se používalo již v roce 1900, také vidíme, jak se rozvíjelo hutnictví a úpravárenství, až do zavedení flotace. Sledujeme, jak se měnila důlní doprava, která přešla z dřevěných na železné koleje, jsou vyobrazeny první důlní vozíky. Ve vertikální dopravě se používaly stoupací stroje, jeden je v publikaci vyobrazený. Tenhle způsob vertikální dopravy osob vypadá jako velmi nebezpečný, oproti dopravě v těžních klecích. Kronika průběžně a podrobně zachycuje smrtelné úrazy v práci v podzemí, rok po roce, ale vedle několika utržených nebo utopených klecí jsem nenašel zaznamenaný hromadný smrtelný úraz na tomto dopravním zařízení.

Porovnáním se ukazuje, že uhelné doly, kvůli metanu, možnosti zahoření uhlí a kvůli kuřavkám byly obecně mnohem nebezpečnější než doly rudné, vůbec nejnebezpečnější asi byl severočeský důl Pluto. Nejhorší důlní katastrofa se však odehrála na rudném dole, na březohorské Marii, v roce 1892, kdy zahynulo při důlním požáru 319 havířů. Této tragédii, a výbuchu na dole Nelson jsou věnovány samostatné kapitoly v závěru knihy.

Důlní neštěstí vyvolala rozvinutí báňského záchranářství, zobrazen je například záchranářský přístroj Dräger z roku 1910.

Někdy se v podzemí střídaly epochy, v roce 1956 byli vyvezeni z dolu Mayrau dva poslední koně, a zároveň byla zkušebně zaváděna nejmodernější sovětská hydromechanizace.

Při ověřování zásob, pokud sloje nebo žíly nevycházely na den, se již v 19. století používaly vrtné práce, které zásoby ověřovaly. Suldovský uvádí důl Humboldt na Kladensku, kde ověření bylo v roce 1873 opomenuto, jáma předpokládané uhelné sloje nenafárala, a její výstavba prý stála více, než Národní divadlo. Vrty se ověřovaly také zásoby lignitu a pomocí vrtů byla započata těžba nafty na jižní Moravě, petrolej se před vynálezem spalovacích motorů používal hlavně ke svícení.

Na dopravě bylo závislé dobývání uhlí, které se začalo těžit již v roce 1550, ale hlavní éra uhlí a železa přišla s nástupem průmyslové revoluce. Suldovský podrobně popisuje rozvoj nejdůležitějších revírů, OKR, kladenského, rosicko-oslavanského, jak byly hloubeny jednotlivé šachty. Také poznáváme, kdy se začaly používat dobývací mechanizmy.

V podkrušnohorské pánvi, kde původně existovaly desítky a možná stovky šachet a šachtiček, sledujeme, jak se hlubinnou těžbu postupně nahrazuje těžba lomová, kdy byly nasazovány první bagry, kolesová a korečková rypadla, a jak lanovky postupně střídaly nejprve parní a pak elektrické lokomotivy.

Kronika hornictví zemí koruny České je krásně graficky zpracovaná, obsahuje dlouhou řadu obrázků, náčrtů, černobílých a barevných fotografií. Má na 40 stran příloh a rejstříků, díky nim jde v ní dobře hledat. Josef Suldovský vykonal veliký kus práce. Věřím, že jeho publikace, díky šíři záběru, osloví širokou veřejnost. Zájemcům o montanistiku ujasní řadu méně známých souvislostí a bude podnětem k dalšímu objevování hornické historie.

Otto Hejnic

(Text 80 www HMSMČ II-III-07)

text 81

C IV-V- O7 Conferenciér-editorial

V souvislosti s minule presentovaným Textem 79 www HMSMČ II-III-O7 vás seznámujeme s muzeologickým příspěvkem dalším. Vydá jej Asociace muzeí a galerií (AMG) s materiály z loňské konference Muzealizace v soudobé společnosti a poslání muzeologie . Konference byla příležitostí, řady muzeologů.-poděkovat k osmdesátinám, jubilantovi Doc.PhDr.Zbyňku Zbyslavu Stránskému za to, co nás naučil.

Oba zmíněné texty připomínají také mohutnému a úctyhodnému muzejnímu doslova proudu účelových občanských sdružení a spolků , která dokumentují a presentují montánní minulost v podstatě to nejdůležitější : metodické zásady a směr, který dá jejich snažení punc dokonalosti s profesionální hrdosti v tom smyslu , že také oni oborové tradice rozvíjí neformálně i jako poselství příštím generacím. Že je i v případě montanistiky široká a různorodá,( bohužel co do kvality zatím rozdílná !), to vyplývá to i z každoročního přírůstku adres a charakteristik hornických společností, spolků a tradic na stránkách Hornické ročenky , kterou vydává Český báňský úřad se Společenstvem těžařů a Zaměstnavatelským svazem důlního a naftového průmyslu!

Jde o činnost většinou bezplatnou, účinnou a významně kompletující muzejní , galerijní a osvětovou činnost oficiální Že nebývá vždy vhodně hodnocena případně podporována už víme. Našim přáním je , aby v dnešním příspěvku našli spřátelené organizace odvahu a sílu nastoupit zmiňovaný dokonalejší dokumentační trend

V souvislosti s odvoláním ředitele NTM ing. Kupce k 1.5.2007 a na jiném místě našich webovek zveřejněným Memorandem k NTM . je také třeba doporučit za současné situace při aktivitách v kooperaci s jinými právními subjekty zásadně všechny záležitosti a úmluvy uzavírat písemnou formou ! V Memorandu zmíněná naše podpora NTM se nám při víře ve slovo ředitele a předchozí společně písemně formulované záměry nakonec zle vyplatila s tím, že u jiných (polygrafické aktivity ve prospěch NTM v částkách přes milion) nepomohlo ani zřejmě dokonalé zpísemnění.. Generální ředitel řadu měsíců na urgence nechtěl či nebyl ve stavu odpovědět i se svým štábem lidí, který si vytvořil tím, že odborná oddělení zeštíhloval až k absurditě.

Tudíž se těšíme se ze změny v NTM, s kterým potřebujeme a máme plný zájem dlouhodobě spolupracovat tak, jak naznačují v § 3 konstruktivně koncepční náměty k příštímu rozvoji instituce, Podobně vznikl v závěrečném §7 podnět, současně přání, aby po odvolání Kupce došlo k jmenování jeho prozatímního zástupce, zcela nezávislého na Kupcových „ novátorských“ strukturách NTM. Aby ve spolupráci se speciální fundovanou komisí pomohl připravit dobře ověřený materiál o situaci a vhodný podklad k dalším opatřením včetně konkursu na nového GŘ, včetně ustavení silné zčásti nezávislé muzejní rady i za účasti odborných pracovníků NTM. Připomínáme tento námět v souvislosti s neověřenou zprávou od pracovníků , že na místo GŘ je již určen (?) jistý „památkář z Jihlavy „ což samo o sobě a bez ohledů na odborné ,případně vědecké a další funkce ústavu by mohlo být kontraproduktivní- i pro něho. (Jde tu znova o § 3 v Memorandu , jenž příští obrys naší koncepce NTM shrnuje proti příštím improvizacím, kterých bylo snad už dost).

Věříme tudíž v uvedená operativní opatření s tím, že konec konců není zatím důležité , zda přijde osoba pověřená či vybíraná konkurzem .Je tu situace zřetelně kritická pro vnitřní konsolidaci a reformu, z níž v NTM vznikal ústav.který by pracoval za lidských podmínek - opíral ve své činnosti citlivě o odborníky a sbírkový fond a by.byl spravován odborně s využitím moderních vědeckých metod.

Miloš Zárybnický

(Text 81 www HMSMČ IV-V-07)

text 82

Aktivní tvorba sbírek –hlavní paradigma muzealizace?

Za vůbec hlavní podmínku muzealizace a zároveň šanci zkvalitňování sbírkových fondu považujeme aktivní sbírkotvornou činnosti (ASČ). Definována je jako vytváření nebo doplňovaní sbírkových kolekcí podle kreativního a transparentního modelu - paradigmatu , systémovým způsobem – když také přihlíží také k vlastnostem a vztahům objektů - exponátů a representantů. Principy výběru, do jisté míry ověřitelné , jsou aplikovatelné v humanitních oborech (v přírodních s jistými úpravami než níže uvedeno) a jsou založeny na vytváření více či méně dokonalých pojmových tezaurů a při nich realizované komparaci současného stavu kolekcí s tím, co je možné doplnit (ve smyslu Stránského tezaurace) buď exponáty nebo jinak - dokumentačně.

V rámci comtovského všeobecného výkladu sociologických jevů, konkrétně civilizace ( jevy statické a dynamické) a jejích výsledků, lidských výtvorů hmotných a duševních, nahlížených jako prvky, nabízí se k úvahám a bližšímu vymezení ASČ pojetí Chalupného „svrchovaně prosté “ s roztříděním na 1.činitele, 2.činnosti, 3. výtvory . Doplněno dalšími jeho charakteristikami, jde o třídění „ takřka samozřejmé a zároveň i logicky úplné “. Připomínáme , že toto rozdělení zahrnuje i stránky dynamické (Chalupný : Systém sociologie v náčrtku, Praha 1948, Str.67 až 70, str.99 a násl.). Činitelé a výtvory, jsou považované sociologií jako relativně ustálené celky či soubory jevů . Činnosti záleží v dějích, pohybech a změnách, ale lze je nahlížet vztahově i jako součásti (funkce) určitého výtvoru-representanta . A kurátorovo tázání po funkcích určitého výtvoru , jeho vztazích a jejich odhalování vyžaduje aktivitu, všestrannost oborového zájmu a neobejde se bez příslušného dozjišťování (např. také biografického charakteru) a odkazů na dokumentaci další nebo literaturu). Uvědomělá deskripce svými výsledky je vizitkou odbornosti pracovníka i příslušného pracoviště, ale nelze jí pouze deklarovat. Konstituovat pak tehdy , jsou-li v příslušném ústavu vytvářeny podmínky , mezi které by mělo patřit to, co zákon neukládá a Příručka muzejníkova I. poměrně stručně doporučuje.

Pro metodiku sbírkotvorné čiinost jsou v příručce významné především str. 9- 16. V další části (o evidenci sbírek) je zmíněno několik doporučení, která se bohužel příliš nechávají na libovůli realizátorů ASČ. Tamtéž zbytečně jemný je poslední odstavec na str.16. Ano, peníze, prostory, technika v tomto případě tolik nerozhodují, ovšem právě realizace těchto záležitostí podle našeho názoru vyžaduje víc než apel , nýbrž metodický pokyn! Tak na str. 23 v petitu pozn.10 se skrývá zmínka o plánu sbírkotvorné činnosti , který údajně ani ministerstvo ani ředitel příslušného muzea „nemohou suplovat“. Máme číst tak, že nemohou ani prosazovat , a je jakousi privilegií jen kurátora , co si uráčí kolem exponátu objektivizovat ?? (K tomu patří už jen drobný dotaz, proč plán sbírkotvorné činnosti synonymicky pojmenovávat management sbírek ).

Náš záměr , poukázat a zkrácené naznačit proč přišel čas důkladněji metodicky podporovat aktivní sbírkotvornou činnost ((v cit. příručce sbírkotvorná činnost)), lze jen zčásti zdůraznit a podpořit argumentací ze str. 55 až 59 k evidenci studijního a pomocného materiálu. Ten pojmenováním ( i kvůli didaktickému rozlišení) má proti vlastnímu exponátu jen (?) doplňující informační funkci , převládá nebo dožívá (většinou ?) názor o jeho druhoplánovém významu . Snad by bylo potřeba uvážit, zda není podceněno vlastní funkční spojení se sbírkovým fondem (i duplikátů a triplikátů) a připravovány příliš nebezpečné konce v případě jen účetní evidence, odkud k odepsání je krůček .

Příručka muzejníkova I vhodně apelovala na tvorební stránku muzejní činnosti, ale nenašli jsme zatím jinde mnoho příkladů k akcentován či preferování ASČ - s případnými opatřeními ! Zatímco v následném rozsáhlém úseku příručky, o jiné prioritě, hlubší rozvíjení je zřetelné a důležité, u ASČ se pohybuje knížka spíše v obecné rovině přání…

Část 4. Žalmanova článku ve Věstníku AMG 1/2006 sice preferuje „ psaní koncepcí sbírkotvorné činnosti „ ( podtrhl M.Z.), znova však s romantizujícím přídechem, vírou v poradní sbor a „schválením od managementu „. Upřesňuje se přijetí „ na základě odborné analýzy sbírky “, níže pak je připomenut další předpoklad „ zamyšlení nad sbírkotvornou činností „ a „ nezbytný konsensus od zřizovatele muzea „. Při tomto kotvení ASČ je vhodné připomenout , že psaním a schválením je záležitost pořád jaksi na počátku, pokud pak nepřijde realizace kurátorova v dynamickém směru, jak o ní píšeme výše.

Totiž aby opět kromě „psaní“ bezpodmínečně došlo konkrétně k předložení jistého tezauru logiky podsbírky nebo podoboru s vyznačením současného stavu (včetně i.č. ) a charakteristik dalších. Např. kterým směrem, jak hmotně tak dalšími prostředky ( také z okruhu „studijního a pomocného materiálu „!) a cílevědomě daný stav fondu rozvíjet pro využití expoziční či další. Teprve na takové směřování, k takto zajištěným jistým koncovkám , za takových podmínek předpokládáme , že by zřizovatel měl slyšet. A pak i vidět kurátora jinak, než jako vetešníka.

Autor příručky , opřen také o autoritu J.F. Svobody , proti absenci sbírkotvorného záměru uvádí na str.24 u příležitosti popisu úlohy kurátora pro kulturní hodnotu sbírky dokonalou argumentaci , avšak (opět!) s koncovkou umírněnou - pro změnu s tím, že bezradné suplenty ( ministerstvo a ředitele příslušného muzea) zastoupí poradní sbor nebo nákupní komise! Snad u sem tam nějakého exponátu, ale neovlivní nezbytnou podmínku základní - každodenní celoroční metodiku i metodologii systematiky ASČ, jak jí pojímáme včetně např. opět neobčasného rozhodování, ale stále hlubšího kombinování a domýšlení : co dokumentovat exponátem a co dokumentačně jinými prostředky vzhledem k „ podsbírce „ i jejímu současnému a perspektivnímu záměru .Tedy cestou nad obligatorní evidenční záznam (srv. str.29), kdy už při a dokonce před tímto záznamem měla by být kurátorova šedá kůra mozková v pohotovosti , pokud možno u starosti o svou milovanou – podsbírku a nejspíš dál a výš, než vyžadují obligatorní punkty 1-7 na str.29-30.

Úroveň vývojové stránky dynamické při ASČ může kurátora a jeho hmotnou sbírku přiblížit např. k historikům a etnologům , kteří se zabývají spíše duchovní stránkou svých disciplin a přispět tak k většímu uznání muzeí po stránce nejen dokladové ale také interpretační.

Například pro technická muzea připomenuté postupy a přístupy dávají záruky získávání representantů do sbírkového fondu dle explicitních měřítek technických , historických , sociologických a i dalších. Z výsledků lze snadno nahlédnout a vyvodit poznatek, že podpora ASČ je také v zájmu zastoupení a representace průmyslu ve sbírkovém fondu a oprávněně odtud čekat zpětnovazební podporu např. v darech nebo finanční. Jen systematicky prováděná akvizice je zárukou, , že se také široké veřejnosti dostane silný důkaz “ proč existuje muzeum „ a že sbírky, aktivně budované a udržované především pro příští generace, mají základní význam, když jsou representativní k minulosti i současnosti.

Koncepce ASČ je aplikovatelná pro jednotlivá odborná oddělení dle více či méně dokonalých pojmových tezaurů, které se v průběhu prací zdokonalují dle komparace současného stavu kolekcí a doplňování o zdůvodněné representanty. Tak to bylo asi před desetiletím v Národním technickém muzeu na podnět z hornického oddělení prosazováno (pokynem shora ) pro všechna oddělení a rozběh ASČ byl evidován (pověřen Ing.Petrik). Asi po dvou či třech letech se na vše „ zapomnělo “. Pokud by se NTM k takové praxi vrátilo , mělo by záruky získávání representantů do sbírkového fondu dle explicitních měřítek technických , historických , sociologických i dalších…

Z vývoje muzejnictví a muzeologie hned pro roce 1989 považujeme za poněkud opomíjenou záležitost , zejména teoreticky zanedbávanou, koncepci sbírkotvorné činnosti, např. a nejen dle výše zmíněného paradigmatu systémového. S dalšími následky .

Dva podle našeho názoru nejpovolanější k tomu autoři, snad vlivem tehdejších nových možností a povinností , dr. Žalman a docent Stránský, ještě v době opavského setkání 1990 nedospěli ani do hlubšího stadia vzájemné diskuse „ co je muzeologie “. Po Žalmanově polemickém vystoupení docent Z.Z. Stránský tehdy bohužel nereagoval. (nejspíš ke škodě dalšího cca patnáctiletého vývoje ).

Článek docenta Stránského ve Věstníku AMG 4/2006 Kybertkultura a muzeokultura není jen popasováním se s virtualitou, autenticitou a vizualizací , což je oblíbené téma i Žalmanovo (srv.jeho dobře argumentovaná preference autentických dokladů proti virtuálním v 2. čísle 2006 Věstníku AMG). Stránský v závěru o prostředcích muzeologie pro muzeokulturu uvádí obecně nepopiratelné faktory jako nesuplovatelnost muzeálií, nutnost formování paměťových pokladnic a „ muzealizační osvojování si skutečností „ také s s předpokladem příštího zrychlení úsilí o existenci lidstva vůbec. Považujeme i to jako argumentaci pro ASČ: jako forsáž k příštímu jejímu rozvíjení! Teoretickou stránku Stránského závěrů zde i v některých pasážích předchozích s jeho odvoláním na práce 200O a 2005 lze chápat jako předjímání a zpřesňování sbírkových tezaurů , „které mají modelový vztah k původní skutečnosti “ a současně jako adekvátní odpověď autora na to, k čemu je muzeologie . My jeho žáci a ostatní muzejníci přebíráme od docenta Stránského zejména podněty , obdobně jako si současní filosofové chodí pro ně např. do antické filosofie. Děláme si o nich své závěry , hodnotíme je- stejně jako násobný jiný přínos Žalmanův, vyjímaje snad nízkou laťku, kterou muzejníkům nastavil v článku ve Vestníku 1/2005 . kdy výrok docenta Stránského k odlišování epistemologického a gnoseologického žádá v podstatě přizpůsobit těm, kteří se s těmito pojmy setkají poprvé a „nerozumi“ mu.

Tudy ale vůbec cesta nevede! Není těžké si představit, že brzo už snad nebo za řadu let v teoretických polemikách muzejníků v souvislosti s ASČ bude frekventovaná axiologie jako axiom všeho činění k muzealizaci (v což i věřím a umím zdůvodnit). Pak snad jako uznávací vstupenku do nejširší obce AMG bychom pro ty pohodlné měli pojmy „vysvětlovat“ snad jen v šířce, jak to má Trávníček ve Slovníku jazyka českého 1952 – a netrvat na hlubším osvojení ?? „ Pojem –(conceptus, idea ) je sice „ úkon rozumu, ktorým nadobúdame prvú a nejnedokonalejšiu znalost´ o dajakej věci „ ( Ján A. Beňo 1991), ovšem jenom tu ! Má však svůj obsah (comprehensio) a svůj rozsah (extensio), obojí neméně důležité k osvojení ! Pokud chceme nikoliv povrchně v kterékoliv oblasti vědění s pojmy pracovat , pak obsah a rozsah pokud možno nemůžeme (zejména ve filosofii) nějak odbýt intuicí!! A synonymita některých pojmů , zvláště základních, by nikoho neměla už na počátku odrazovat. A zde bychom určitě neměli t adeptům prošlapávat cestu…

Krátká doba mezi tím, kdy jsem se o konání této konference dozvěděl mi nedovolila ani metodologicky ani metodicky lépe přiblížit také obecnou platnost a konkrétní postupy mého modelu ASČ , v několika přinejmenším průměrných článcích již publikovaného. Předtím v Brně 1969 obhájeného na základě formálně bohužel velmi neúhledného strojopisu (rodinné důvody). V mém zájmu dnes v Brně především je zdůvodněně poděkovat docentu Stránskému: bez jeho školení a podnětů bych shazoval v muzejnictví od roku 1962 i ty nejnižší laťky a u něho obhájenou prácí bych nemohl dalších asi 30 let zdokonalovat prakticky jako experimentující kurátor budovaných hornických sbírek NTM . V Rukověti muzejníkově bych dnes četl o ASČ, jako dosud asi valná většina, jako o námětu , k němuž se nikomu nechce oddaně konkrétně přistoupit , což asi je také pravda. ASČ je teoreticky opomíjena včetně axiologické stránky.

SOUHRN
Aktivní tvorba sbírek –hlavní paradigma muzealizace?

Za vůbec hlavní podmínku muzealizace a zároveň šanci zkvalitňování sbírkových fondu považuje autor aktivní sbírkotvornou činnosti (ASČ) Definována je jako vytváření nebo doplňovaní sbírkových kolekcí podle kreativního a transparentního modelu - paradigmatu , systémovým způsobem- přihlíží také k vlastnostem a vztahům exponátů –representantů. Principy výběru, do jisté míry aplikovatelné v přírodních i humanitních oborech , jsou založeny na vytváření více či méně dokonalých pojmových tezaurů a při nich realizované komparaci současného stavu kolekcí s tím, co je možné doplnit exponáty nebo dokumentačně.

Například pro technická muzea tyto přístupy dávají záruky získávání representantů do sbírkového fondu dle explicitních měřítek technických , historických , sociologických a i dalších. Z výsledků lze snadno nahlédnout a vyvodit poznatek, že podpora ASČ je také v zájmu zastoupení a representace průmyslu ve sbírkovém fondu a oprávněně čekat zpětnovazební podporu např. v darech nebo finanční. Jen systematicky prováděná akvizice je zárukou, , že se široké veřejnosti dostane silný důkaz “ proč existuje muzeum „ a že sbírky, aktivně budované a udržované především pro příští generace, mají základní význam, když jsou representativní k minulosti i současnosti.

Autor také uvažuje, proč po roce 1989 v různých polemických vystoupeních kolem otázek „ k čemu muzeologie“, hlavní protagonisté dr. Jiří Žalman a docent Stránský nedospěli do stadia vzájemné diskuse a tudy hlouběji k akcentování tvorební stránky muzejní činnosti. Pro jiné priority ASČ je teoreticky opomíjena včetně její axiologické stránky.

Miloš Zárybnický

Doplňující poznámka v květnu 2007

K zdůvodnění a pochopení lze také vyjít z požadavků a poznatků , které vymezil ve své Soustavě vědy neboli Fenomenologii ducha, právě před 200 roky vydané, Georg Wilhelm. Hegel. (cituji dle Patočkova českého vydání Fenomenologie 1960.).

...věc se nevyčerpává (jen M.Z.) svým účelem, nýbrž svým provedením. a skutečným celkem není výsledek, nýbrž výsledek zároveň s tím. jak vzniká.. (str.54 cit vydání ). (Což možno vztahovat jak na exponát tak na jeho deskripci ! M.Z).

Nástrojem rozumnosti, systematičnosti, procesuálního ( a v muzeologii profesionálního postupu , především ve sbírkotvorné činnosti ) nemělo by být ulpění v bezprostřednosti bez hlubších reflexí. Platí zde , jako u každé z věd , také Hegelova úvaha o volbě počátku :

...vždy vycházet z toho, že získáme znalost obecných zásad a hledisek, že se zprvu dopracujeme jen k myšlence věci vůbec , neméně pak k tomu, že jí podpoříme nebo vyvracíme důvody , že pochopíme konkrétní, bohatou náplň v jejích určenostech a že z ní dovedeme řádně vydati počet a vyřknouti o ní vážný soud (str.55 cit vydání )

Z poněkud odvozeného popularizujícího podání Hegelovy myšlenky ( mířící k pravé podobě vědecké soustavy a skutečnému vědění) je přesto zřejmé, jednoznačně zřejmé, co je (mimo dalšího!) nevyhnutelně nutné pro adekvátní výběr a popis při sbírkotvorné činnosti. .Pro tyto postupy platí pak, včetně už při předběžném vymezování tezauru, počínaje jeho předběžnou podobou a zkusmým rozšiřováním až ke quasi konečné podobě ještě další Hegelovo konstatování toho, jaké úrovně myšlenkového úsilí je třeba dosahovat a zkoušet k žádoucímu odlišení od někdy až naivně popisného výsledku :

Nejlehčí ze všeho je něco obsažného a důkladného posoudit, těžší je to pochopit , nejtěžší to, v čem se spojují obě předchozí činnosti: podat o tomu tvůrčí výklad (str. 54 cit vydaní).

(Text 82 www HMSMČ IV-V-07)

text 83

Výstava Těžba uranu na Javornicku

Právě na letošní rok připadá padesátileté výročí objevení ložiska uranu v katastru obce Zálesí u Javorníka (okr. Jeseník). Došlo k tomu 24. 6. 1957 a o několik dní později bylo objeveno uranové zrudnění také na Jelením Vrchu a v Bílé Vodě. Po průzkumu Kutačkami KP IV Nové Město na Moravě a KP III Vrchlabí došlo k rozfárání ložiska a založení závodu Javorník, který zde těžil celých 10 let.

Množství vytěženého uranu řadí Javornicko mezi menší lokality, podle Rudného a uranového hornictví České republiky bylo v Javorníku vytěženo 405,3 t uranu, na Jelením Vrchu 11,9 tun uranu a v Bílé Vodě 0,2 tun uranu, nicméně pro místní život v tomto malém vylidněném pohraničním městečku znamenala tehdejší těžba výrazné hospodářské, sociální a kulturně-společenské oživení. Průzkum a těžba uranu na Javornicku představuje časově krátkou periodu v poválečné historii Javornicka, ale neodmyslitelně spjatou se zdejším krajem. Stejně jako v celé republice i zde se jednalo o přísně utajovanou těžbu. O to složitější je shromážďování faktograficky přesných informací, které by bylo možné předat dalším generacím.

Považujeme za prospěšné uspořádat v Městském kulturním středisku v Javorníku na podzim letošního roku výstavu věnovanou tomuto fenoménu, a připravujeme publikaci, která by těžbu uranu na Javornicku připomenula.

Vzhledem k věku ještě žijících pamětníků je to jedna z posledních možností, jak podchytit zprávy o zdejší těžbě uranu od očitých svědků, doplnit je odtajněnými archivními materiály a vysvětlit fámy a pověsti, které se zdejšího dobývání týkaly.

Výstava má za úkol popularizovat tuto významnou část historie Javornicka v 50. a 60. letech minulého století a formou odtajněných dokumentů a vzpomínek přímých účastníků těžby uranu, kteří na tuto dobu nostalgicky a rádi vzpomínají, informovat místní obyvatele o této etapě vývoje jejich regionu. Dále chceme připomenout turistům a montanistům, že v severním výběžku Olomouckého kraje existuje oblast s krásnou a svéráznou přírodou a velmi bohatou a rozmanitou historií. Součástí výstavy budou různé autentické exponáty, přístroje, minerály, vyznamenání, dobové fotografie, archivní dokumenty, mapy a mnoho dalších. Pokud může někdo přispět k tomuto tématu například zajímavými vzpomínkami, fotografiemi nebo dobovými exponáty, nechť kontaktuje redakci novin DIAMO.

Autoři výstavy Milan Janata, Zdeněk Zachař

Zpět na hlavní stránku matice